useridguestuseridguestuseridguestERRORuseridguestuseridguestuseridguestuseridguestuseridguest
FondArchiv města Plánice (1442-1804)

Plánice byla do roku 1848 sídlem panství Plánice-Němčice v Klatovském kraji. Nejstarším známým majitelem panství bylo cisterciácké opatství Panny Marie v Nepomuku. První zmínka o Plánici na nepomuckém panství se datuje do roku 1329 a dále 1352. Podle listiny z roku 1329 (inzert v L 8) bylo městečko povinno platit opatu Jindřichovi a jeho nástupcům ročně ve dvou splátkách 44 grošů pražských a za to bylo osvobozeno od všech ostatních platů kromě biskupského desátku a královské berně. Listina se také zmiňovala o lesu Boltín, který měl nadále zůstat obci k užitku. Roku 1418 bylo pro Plánici vydáno další privilegium, v němž opat Arnold a celý konvent nepomuckého kláštera potvrdili výše zmíněnou listinu z roku 1329 a dále určili, že odvolacím místem pro všechny spory bude městský soud v Nepomuku (inzert v L 8). Dále udělili měšťanům právo svobodně prodat nebo odkázat svůj majetek komukoliv na nepomuckém panství s podmínkou, že se nesmí pozemky drobit na menší jednotky než čtvrt lánu.

 Klášter byl údajně zničen 25. dubna 1420, když před tím většina mnichů odešla do mateřského kláštera v Ebrachu a Mikuláš z Husi obsadil blízkou Zelenou Horu. Král Zikmund použil klášterní zboží k úhradě žoldu a jiných závazků Bohuslavovi a Hynku Krušinovým ze Švamberka již 22. srpna 1420. Majitelem panství se stal Bohuslav, který konvertoval ke kalichu a zemřel roku 1425 v Moravském Krumlově. Poručníkem dědiců se stal Přibík z Klenového, postoupil panství klatovské obci a ta jej vlastnila ještě roku 1436. Později však připadlo zpět dědici Hynku Krušinovi ze Švamberka a za jeho života byl klášter opět obnoven. Po Hynkově smrti (1454) zdědil majetek syn Bohuslav ze Švamberka († 1464), který jej postoupil Zdeňkovi ze Šternberka, v jehož rodu zůstal téměř nepřetržitě až do roku 1630 resp. 1638. V tomto období obdrželo městečko některé ze svých nejstarších dodnes zachovalých privilegií včetně listiny Vladislava Jagellonského z roku 1511, kde byly potvrzeny obě starší listiny z let 1329 a 1418 (L 8). V roce 1519 a 1521 byla vydána privilegia, která dnes také známe pouze z inzertů v pozdějších listinách (L 2). První z těchto listin pojišťovala Plánici právo pořádat na den Povýšení sv. Kříže (14. 9.) výroční trh a každou sobotu konat týdenní trh. Listina z roku 1521 se zachovala v originále a panovník v ní uděluje Plánici stejná práva, jaká mají blízká města Nepomuk a Blovice, zejména právo odkazovat movitý a nemovitý majetek. V r. 1558 udělil Ferdinand I. na žádost Viléma ze Šternberka městu právo jarmarku ve středu po průvodní neděli (L 3).

V roce 1630 a 1638 získal postupně Plánici Jaroslav Bořita z Martinic, který vymohl pro své poddanské město na králi právo přeložení výročního trhu ze středy po neděli průvodní na svátek Nalezení sv. Kříže (3. 5.), potvrzení práva konat druhý jarmark o svátku Povýšení svatého Kříže, dále potvrzení sobotních trhů a nově právo dobytčích trhů o postních sobotách a zejména právo založení cechů (L 4). Po smrti Jaroslava Bořity z Martinic se dědicem stal Maxmilián Valentin, který 12. října 1661 stvrdil městečku předchozí privilegia a přidal nová práva a povinnosti obyvatel (L 5). Roku 1785 potvrdil Josef II. Plánickým jejich privilegia a povolil změnu termínu týdenních trhů, pokud připadnou na neděli či svátek (L 6). Plánice zůstala v držení Bořitů z Martinic do roku 1789.

Roku 1790 koupil Plánici František hrabě Wallis. Privilegium vydané roku 1804 Františkem II. potvrzuje listiny vydané v letech 1519, 1558 a 1642 pro Plánici panovníky a naopak ruší privilegium vydané roku 1661 a potvrzené v letech 1695 a 1724 vrchností jak pro město, tak pro cechy, a nařizuje, aby se obec řídila císařským patentem z 11. května 1786 a dále výnosy z 1. prosince 1789, 24. června 1790 a 10. srpna 1784. Dále toto privilegium výslovně potvrzuje zrušení nevolnictví, přiznává obci právo obchodovat se solí, železem a dobytkem, potvrzuje dosavadní pozemkové vlastnictví obce a chrání obec před přijetím židů (L 7).