useridguestuseridguestuseridguestERRORuseridguestuseridguestuseridguestuseridguest
FondBenediktini-klášter Břevnov, Praha Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Břevnově (0993-1948)
Fonds > CZ-NA > RBB
  1. Archiv břevnovského kláštera
  2. Archivní fond Benediktini Břevnov (zkratka ŘBB) je uložen v budově I. oddělení Národního archivu na základě smlouvy o úschově s Benediktinským arciopatstvím sv. Markéty v Praze - Břevnově, které je jeho původcem a zároveň majitelem. Fond v současné době obsahuje celkem 146,3 bm archiválií z let 1174 - 1952. Význam tohoto archivního celku pro české dějiny je nevyčíslitelný, proto byly alespoň nejvzácnější archiválie prohlášeny za kulturní památky, a to v roce 1982 listina Přemysla Otakara I. z 24. července 1224 opatřená jeho zlatou bulou a opis urbáře z roku 1406 datovaný do první poloviny 15. století. V roce 1992 se k nim přidaly i všechny listiny datované do roku 1526.

    Z pozdějšího opisu zlomku inventáře z let 1390 - 1394, vzniklého koncem 14. nebo počátkem 15. století, i z listin samotných je zřejmé, že vzdělaní benediktinští mniši se péči o listiny a jejich evidenci věnovali již ve 13. a 14. století. Ve zmíněném inventáři, jenž se dochoval jen zčásti a týká se především soupisu vybavení břevnovského kláštera a jemu patřících proboštství, kostelů a far, je uveden všeobecný seznam listin uložených v truhlicích podle vydavatelů a obsahu. Zhotovitel u nich rozeznával psací látku. Zvláštní skupiny tvořily listiny klášteru patřící a dané do úschovy. I když tedy nejde o archivní inventář v dnešním slova smyslu, přesto je tento soupis velmi cenným svědectvím nejstaršího archivního uspořádání listin, mezi kterými je zmíněn i originál buly papeže Jana XV. z roku 993, psaný na papyru, a do dnešní doby dochovaný jen ve výše zmíněné konfirmaci Přemysla Otakara I. První evidenci listin ve 13. a 14. století dokládají také regesty na jejich reversech.

    Během husitských válek benediktini listiny z obavy před zničením pravděpodobně převezli do bezpečnějšího broumovského kláštera. Zpět do Břevnova se navrátily zřejmě až v polovině 18. století. Existuje i úvaha, že k návratu listin došlo již během 15. století, nebo že zůstaly v Břevnově ukryty i po roce 1420. Broumovský klášter totiž později postihlo mnoho požárů a tak by se stěží mohl do dnešní doby dochovat tak velký počet listin. Ze srovnávací analýzy deperdit s dnešním počtem původních břevnovských listin do roku 1394 ale vyplývá, že se zachovala necelá třetina z těch, které zachycují staré dochované inventáře. Mnohé z listin nyní uložených ve fondu se do něj dostaly dodatečně a nepocházejí z břevnovské provenience. Argument o počtu dochovaných listin tedy příliš neobstojí, těžko ale říci, která z uvedených variant je pravděpodobná. Protože se klášter v Broumově stal na dlouhou dobu hlavním sídlem břevnovsko - broumovských opatů, měl i tamní archiv velkou důležitost a mnohé archiválie dnes v břevnovském fondu uložené z něj pocházejí.

    V 16. století byly listiny datované do roku 1460 opatřeny novými dorsálními regesty, z čehož lze usuzovat i na existenci kopiáře, jenž se však nedochoval. Na přelomu 16. a 17. století vznikl inventář listin z Břevnova, Broumova a Police nad Metují, na jehož konci je zaznamenáno i několik neočíslovaných regestů listin z Rajhradu. Očíslované regesty v inventáři odpovídají stejné ruce, která pořídila rubní regesty na dorsech příslušných listin, na kterých je před čísly navíc předepsané ještě písmeno N. V uspořádání regestů nelze najít žádné pravidlo, odpovídalo pouze tehdejšímu uložení listin. V 16. století, nejspíše po smrti posledního opata benediktinského kláštera ve Vilémově, byly do archivu přiřazeny listiny tohoto zaniklého opatství.

    Podle literatury měly být začátkem druhé poloviny 18. století archiválie navrácené z Broumova společně s řadou písemností, které zatím přibyly na Břevnově, nově uspořádány. Přitom měl mít hlavní účast archivář benediktinského řádu P. Bonaventura Piter. Přímo s funkcí břevnovského klášterního archiváře se poprvé setkáváme v klášterních diariích v roce 1755, kdy je jako archivář zapsaný P. Odilo Aulich. K roku 1781 je P. Odilo uveden i jako knihovník, jímž byl do té doby jiný člen břevnovského konventu. Od roku 1786 funkci archiváře vykonával břevnovský převor P. Bonaventura Müller. Výsledkem jím provedených pořádacích prací jsou dvě dochované archivní pomůcky k fondu. Věcně rozdělené archiválie byly uloženy ve skříních a jednotlivá oddělení byla označena písmeny abecedy. Listiny zůstaly uloženy společně se spisy. V průběhu 17. a 18. století k nim vznikaly zvláštní pomůcky. Po Müllerově smrti v roce 1830 nejsou v diariích výslovně jmenováni žádní archiváři, ale pouze knihovníci. Jako archivář je zapsán až v roce 1852 tehdejší převor Dominik Gamperle (do roku 1862). Za jeho nástupce, převora Fortunáta Khunta (1863 - 1886) opět není v diariích archivář výslovně uveden, mezi členy konventu je zapsán pouze knihovník. Khuntovou zásluhou ale byl archiv znovu uspořádán podle věcného hlediska do pěti oddělení A až G. Zvolený systém je patrný i po posledním pořádání v roce 1958. Samostatně v Břevnově postupně vznikaly archivy převora a konventu, hudební, provisorátního úřadu a hospodářské správy.

    I za první republiky žila většina řádové komunity v Broumově, kde mnozí řeholníci, i českého původu, učili na německém řádovém gymnáziu. Opat do břevnovského kláštera pouze pravidelně dojížděl na kratší návštěvy. Teprve ve 30. letech začalo postupně docházet k oživení řeholního života v Břevnově, především díky povolení zřídit zde druhý noviciát, a to s českým jazykem. Svému archivu a knihovně, včetně neustálého doplňování knihovního fondu, věnovali břevnovští řeholníci velkou péči. O tom svědčí i dochovaná část korespondence s vědeckými institucemi, např. s Českou akademií věd a umění, se Státním ústavem historickým a s Archivem země České o vzájemné výměně publikací, zapůjčování listin k různým vědeckým účelům, ke konzervaci i fotografování apod. V roce 1925 žádal o umožnění návštěvy a provedení kontroly břevnovského archivu dr. Václav Vojtíšek z Archivu hl. m. Prahy ve funkci státního archivního inspektora pro Čechy. Chtěl mj. také studovat listiny kvůli práci na své známé studii o městských pečetech. Spolupráce s odbornými ústavy pokračovala i v poválečných letech až do osudného roku 1950.

    K vážnému ohrožení řádového života došlo během německé okupace za druhé světové války. Odtržením českého pohraničí na podzim roku 1938 se Broumov ocitl na území německého státu. Papež Pius XI. proto v roce1939 osamostatnil břevnovské opatství a broumovský klášter povýšil na opatství nové. Mladý břevnovský převor Anastáz Opasek byl jmenován převorem konventuálním. Řeholníci dosud jedné komunity se museli rozhodnout pro jeden nebo druhý klášter. Rozdělili se v podstatě podle národnosti.

    Během okupace dělala správa opatství vše pro to, aby se podařilo ochránit břevnovské památky, tedy i písemnosti. Protektorátní úřad nařídil provést soupis a inventarizaci archiválií českých klášterů, čímž byli pověřeni zaměstnanci Archivu ministerstva vnitra a Archivu země České. Z Opaskova sdělení P. Augustinu Čeřovskému, který se o břevnovský archiv a knihovnu staral, vyplývá, že snaha o záchranu archiválií během války vyžadovala velké úsilí a diplomatické schopnosti. Nebylo možné zabezpečit optimální podmínky pro ukládání archiválií a utajit skutečný stav některých částí archivu před úředníky protektorátního úřadu bylo velmi obtížné. Mnohým písemnostem tak hrozila zkáza. Konkrétně v tomto smyslu Opasek zmínil především neuspořádaný hospodářský a patronátní archiv břevnovského statku a archiv bývalého panství kladenského. Proto z rozpočtu na rok 1941 vyčlenil pro archiv finanční částku na honorování odborně školených pomocníků, zakoupení obalů a krabic a na pravidelné a postupné konzervování poškozených a ohrožených památek, aby se případné informace protektorátnímu úřadu zakládaly na pravdě alespoň z větší části. Podle výpůjčního řádu z roku 1940 nebylo dovoleno z kláštera odnášet nebo půjčovat listiny, rukopisy, tisky do roku 1840 nebo jiné památky, uložené v historickém nebo hudebním archivu. V mimořádném případě se připouštěla výjimka u vědeckých ústavů pod podmínkou řádných bezpečnostních záruk a brzkého vrácení.

    Na archivní činnost mladého řeholníka P. Augustina Čeřovského z nařízení protektorátního úřadu odborně dohlížel dr. Václav Husa z Archivu ministerstva vnitra. Jan Čeřovský (řeholním jménem Augustin) nastoupil do noviciátu v Břevnově v roce 1932 společně s Anastázem Opaskem. Věnoval se filozofickému a teologickému studiu a navíc v letech 1941 - 1943 vystudoval Státní archivní školu, čímž získal odborné předpoklady pro archivní práci.V roce 1943 začal po vystoupení z řádu pracovat jako smluvní vědecká síla v Archivu ministerstva vnitra, avšak i jako pracovník tohoto archivu byl pověřován v době války i po ní různou činností spojenou s uložením a pořádáním archivů břevnovského i broumovského. V roce 1944 konventuální převor P. Anastáz Opasek jmenoval nového knihovníka a archiváře, patrně mladého řeholníka, neboť ve jmenování se hovoří o jediném možném řešení tehdejší situace v tom smyslu, že nový pracovník musí archivní a knihovní činnost skloubit se svým teologickým studiem. Jméno dotyčného uvedeno není. Jako knihovník a student teologie je ve dvou písemnostech z roku 1943 zmíněn František (Řehoř) Jedlička. Podle vzpomínek pamětníků bylo při pořádání archivu za války pracovníků více.

    Pořádací práce v klášteře stěžovalo několikeré stěhování archiválií, protože místnosti pro archiv a knihovnu určené musely být vyklizeny pro vojáky. Nakonec se v roce 1943 velká část archiválií dostala z bezpečnostních důvodů mimo Prahu, a to na zámek ve Sloupně u Nového Bydžova, který patřil pod správu benediktinů. V potvrzení o uložení písemností ve velkém sále zámku dne 2. listopadu t.r. se píše o 56 velkých krabicích účetních písemností statků Hrdly a Kladno, 105 krabicích hudebního archivu a 98 malých krabicích spisů registratury statků Kladno a Sloupno. Do pokladny v kanceláři zámku byl uzavřen rukopis Františka Škroupa z hudebního archivu. Předávací protokol podepisuje mj. i Jan Čeřovský, již jako úředník Archivu ministerstva vnitra. V roce 1944 nechal P. Opasek uložit do trezoru hospodářské záložny v Novém Bydžově některé snadno zneužitelné břevnovské písemnosti, především vzácné profesní listiny řeholních slibů. V Břevnově kupodivu zůstaly listiny, které společně s nejvzácnějšími rukopisy klášterní knihovny byly ukryty v přízemní místnosti farní části kláštera.

    Po osvobození 8. května 1945 jednotky německé okupační armády ubytované v břevnovském klášteře vystřídaly postupně revoluční garda, tábor pro podezřelé z kolaborantství a zajištěné Němce z okolí a oddíl Rudé armády. Po jejich odchodu měli řeholníci velké starosti s obnovou poškozeného kláštera. S poválečnými pořádacími a evidenčními pracemi v řádovém archivu nadále pomáhal Jan Čeřovský. Vedením archivu byl pověřen P. Atanáš Reissmüller. Část archivu za války ukrytá ve Sloupně se nacházela ve velmi dobrém stavu a měla být v brzké době převezena zpět do Břevnova. V roce 1947 při klášteře vznikl se schválením pražského arcibiskupa Berana Ústav pro církevní dějiny a umění, jehož přednostou se stal univerzitní profesor Rudolf Holinka, který převzal i správu řádového archivu a vzácné knihovny. Ta obsahovala asi 35 000 svazků a uchovávala mnoho důležitých rukopisů a prvotisků i část památné knihovny Jana staršího Hodějovského z Hodějova. Řádový archiv, knihovna i hudební archiv spolu úzce souvisely, břevnovský archivář v té době zároveň vykonával i funkci knihovníka.

    Po válce nastala také nutnost co nejrychleji zabezpečit archiválie kláštera v Broumově, odkud byli posléze odsunuti řeholníci německého původu. P. Opasek, jmenovaný administrátorem broumovského opatství, ustanovil roku 1945 P. Salesiana Sommernitze, broumovského benediktina českého původu a komisaře kláštera, dozorcem nad archivy, knihovnami a uměleckými a historickými památkami v oblasti spadající pod klášter broumovský. S hudebními památkami mu měl pomáhat P. Konstantin Mach a s archivy a knihovnami P. Atanáš Reissmüller. V souhlase se Sekretariátem pro evidenci uměleckých a historických památek při Zemském národním výboru v Praze pověřil dohledem nad klášterními památkami, zejména písemnými, v Broumově a Polici nad Metují i Jana Čeřovského, tehdy stále archiváře Archivu ministerstva vnitra (do roku 1947). Se zabezpečením broumovského klášterního archivu pomáhala také prof. Zdenka Trejtnarová z Náchoda, která se starala i o městský archiv v Broumově. P. Opasek nařídil vyčlenit pro písemnosti vhodnou místnost a dočasně zakázal archiválie zpřístupnit pro veřejnost. V broumovském klášteře byly tehdy uloženy opatský archiv, archiv velkostatku, nová registratura velkostatku, klášterní knihovna i písemnosti benediktinského gymnázia.

    V poválečné revizi pozemkové reformy připadly archivy velkostatků Broumov a Police nad Metují státu a dostaly se pod odborný dohled Státního archivu zemědělského. K tomu, aby mohly zůstat v přímé péči benediktinů, bylo nutné zaměstnat odborného pracovníka. P. Opasek, roku 1947 zvolený opatem břevnovským, a ředitel Státního archivu zemědělského se dohodli na osobě Jana Čeřovského, který vyhovoval oběma stranám jak po odborné stránce tak i z toho důvodu, že býval členem kláštera a břevnovský archiv velmi dobře znal. Ředitel Státního archivu zemědělského požádal Archiv ministerstva vnitra o jeho uvolnění ze služebního poměru. Dne 1. ledna 1948 se tak Jan Čeřovský stal výkonným správcem archivu i knihovny. P. Opasek ho zároveň ustanovil sekretářem Ústavu pro církevní dějiny a památky. Již koncept dopisu adresovaného Čeřovskému napovídá, v jaké politické situaci se tyto záležitosti řešily, je v něm mj. uvedeno, že v případě záboru nebo konfiskace majetku ze strany státu upozorní klášter nabyvatele na vzájemnou služební smlouvu, aby mohl být Čeřovský ve své funkci eventuálně převzat státem. K tomu ovšem vzhledem k vývoji událostí nemohlo dojít a tak po zabrání kláštera v roce 1950 postihl Jana Čeřovského podobný osud jako řeholníky. Nejprve byl vězněn a poté mu bylo na dlouhá léta znemožněno studovat a věnovat se svému povolání.

    V rámci Ústavu pro církevní dějiny a památky v Břevnově měl vzniknout ústřední archiv, ve kterém by se postupně soustředily veškeré archivy benediktinské kongregace, a to fondy Břevnova, Broumova, Emauz a Rajhradu. Uvažovalo se nejen o opatských a klášterních archivech, ale i o archivech velkostatků. Počítalo se také s moravskou pobočkou v Rajhradě. Větší stěhování archiválií nenastalo, i když např.v roce 1948 byl podle sdělení zámeckého zahradníka přestěhován na Břevnov písemný materiál velkostatku Sloupno. Archiv broumovského panství zůstal uložen v Broumově, kam občas břevnovský archivář dojížděl.

    Opat Anastáz Opasek byl v září roku 1949 zatčen a z vězení ho komunisté propustili až v roce 1960. U likvidace kláštera v roce 1950 nebyl.Ve svých vzpomínkách se zmínil o tom, že v roce 1938 byli představení klášterů varováni a vybídnuti, aby z klášterních archivů a z biskupství vytřídili a odstranili dokumenty, které by mohly být zneužity nacisty. Podobné bezpečnostní opatření však před rokem 1948 ze strany církve nenastalo a tak se dá předpokládat, že po obsazení mužských řeholních domů v dubnu roku 1950 mohlo být z archivů a knihoven zabaveno a zneužito dost materiálu. Podle usnesení z porady zástupců Archivu ministerstva vnitra a Státního úřadu pro věci církevní ze dne 27. května 1950 o zabezpečení archivů z vyklizených klášterů byl pověřen jejich převzetím a opatrováním Archiv ministerstva vnitra. České církevní archivy měly být uloženy v břevnovském a moravské v rajhradském klášteře, patrimoniální archivy měl převzít archiv ministerstva zemědělství. To se ale nestalo, většina zabraných archivů pražských řeholních institucí byla během léta roku 1950 převezena nejprve do budovy Archivu ministerstva vnitra v Karmelitské ulici a posléze do budovy bývalého Archivu země České, ve které jsou ve správě I. oddělení Národního archivu doposud. V konventní budově břevnovského kláštera nakonec asi od poloviny padesátých let sídlilo V. oddělení Státního ústředního archivu, spravující nejnovější písemnosti státní správy po roce 1948. Další prostory kláštera zabrala správa StB, Sady, lesy a zahradnictví, Pohřební služba, Zemědělský nákup a zásobování. Kostel sv. Markéty a část konventu spravoval Farní úřad církve římsko-katolické.

    Dodatečným reversem o převzetí břevnovského archivu ze dne 10. září 1952 Archiv ministerstva vnitra potvrdil, že v období let 1951 - 1952 převzal 370 listin, pouhých 38 rukopisných knih povahy právní, historické, literární, mezi kterými byly protokoly o zasedání řádových kapitul, v knihy svázaná došlá korespondence a opis inventáře ze 14. století, dále větší nespecifikované množství hospodářských a administrativních knih a 802 kartonů spisů uspořádaných i neuspořádaných. Falzum tzv. zakládací listiny břevnovského kláštera datované k roku 993 a privilegium Přemysla Otakara I. z roku 1224 tehdy převzaty nebyly. Našly se až 22. listopadu 1952 v místnosti břevnovské knihovny v kované bedně společně s několika rukopisy a profesními lístky, mezi kterými byl např. profesní lístek sv. Vojtěcha. Mimo písemnosti bylo v bedně uloženo pouzdro se sandálem sv. Vojtěcha, které tehdy převzal P. Jedlička, administrátor farního úřadu sv. Markéty.

    Do budovy v Karmelitské ulici se dostaly i písemnosti starého opatského archivu v Broumově, ne však přímo z Broumova, ale z Obořiště, kam byly po obsazení broumovského kláštera v dubnu 1950 postupně převáženy knihy a archiválie opatské i hospodářské. Písemnosti Ústřední správy benediktinských velkostatků v Broumově a Polici a velkostatku v Broumově jsou uloženy ve Státním oblastním archivu v Zámrsku.

    Ve Státním ústředním archivu vznikl nejprve v roce 1958 inventář všech archiválií kromě listin, opatřený podrobným rejstříkem. V roce 1967 byly zinventarizovány i listiny, které byly z ostatního materiálu vyňaty a uspořádány chronologicky. Část písemností z původního břevnovského fondu v 50. letech převzaly jiné instituce, např. rukopisy literární povahy dříve uložené v klášterní knihovně a část sbírky map a plánů převzalo rukopisné oddělení Národní knihovny, některé hudebniny hudební oddělení Národního muzea (Muzeum české hudby). Mnohé z archiválií úřední povahy patřících do historických archivů Břevnova i Broumova doslova "putovaly" po Čechách. Do Státního ústředního archivu se průběžně dostávaly během druhé poloviny dvacátého století, a to nejen z institucí, do kterých byly převzaty omylem společně s materiálem, který jim profesně příslušel (např. ze zemědělsko-lesnického oddělení Státního archivu v Kuksu, které sídlilo v Náchodě či později ze Státního oblastního archivu v Zámrsku, z Národní knihovny, Knihovny Národního muzea atd.). Vzácné jednotliviny byly objeveny v antikvariátech, v roce 1958 archiv zakoupil rukopis Jana Nepomuka Rottera a v roce 1976 dva svazky svázané korespondence opata Štěpána Rautenstraucha. Další nálezy "putujících" archiválií nejsou vyloučeny ani dnes.

    Při pořádání v padesátých letech byly rukopisy a úřední knihy řazeny tématicky ke spisům. Mezi výše zmíněnými dodatečně převzatými archiváliemi se nacházely rukopisy, které doplňovaly původní řady starého klášterního archivu i následujících hospodářských registratur jednotlivých statků. Vzhledem k jejich množství je nebylo možné během jejich zapracování do fondu v roce 1993 jednoduše přidat do stávajícího inventáře. Proto byly všechny knihy sloučeny do jedné řady, respektující strukturu fondu a původní uspořádání knih. Nový soupis je samostatným doplňkem inventáře z roku 1958. V současné době se uvažuje o počítačovém zpracování fondu.

    Nejvzácnější částí břevnovského archivu je bezpochyby 492 listin z let 1174 - 1948.

    Pro právní zajištění výjimečného postavení břevnovského opatství měla mimořádný význam skupina nejstarších listin. Stále nekončící diplomaticko-paleografické výzkumy prokazují, že některé z nich vznikly v pozdější době, než ke které se hlásí, do jiných byly vloženy mladší přídavky apod. Mezi listinnými podvrhy českého původu jsou břevnovská falza nejznámější. Zmínit je nutné především tzv. zakládací listinu českého knížete Boleslava II. hlásící se k roku 993, ale vzniklou pravděpodobně až v polovině 13. století. Boleslav II. dává klášteru, který společně s biskupem Vojtěchem z popudu papeže Jana XV. založil, vyjmenované statky s lidmi, naturálními a peněžními platy, vyjímá klášter z pravomoci provinčního soudu a osvobozuje jej od různých povinností a cel apod.

    K počátkům břevnovského kláštera se hlásí i privilegium papeže Jana XV. ze dne 31. května 993, obsažené v konfirmační listině českého krále Přemysla Otakara I. z 24. července 1224, opatřené jeho zlatou bulou, pečetí majestátní, pečeťmi biskupa pražského a olomouckého a pečetí jeho syna Václava, tehdy knížete plzeňského a budyšínského. Podle textu konfirmace udělil papež břevnovskému opatu Anastasiovi a jeho nástupcům právo nosit pontifikálie a zaujímat mezi klérem první místo po pražském biskupovi, ustanovil klášter hlavou všech benediktinských klášterů v Čechách, přijal jej pod ochranu papežské stolice a potvrdil jeho statky. Jak bylo řečeno výše, původní originál papežské listiny psaný na papyru se nedochoval.

    Zajímavostí je mezi listinami uchovávaný profesní lístek údajně sv. Vojtěcha, nalezený roku 1400. Jde ale o jiného Vojtěcha asi z konce 11. století.

    Nejmladší písemností listinného souboru je breve papeže Pia XII. z roku 1948, kterým papež na žádost pražského arcibiskupa Josefa Berana a břevnovského opata Anastasia Opaska uděluje kostelu sv. Markéty na Břevnově práva a privilegia Menší baziliky.

    Ze starých břevnovských úředních knih zasluhuje pozornost především urbář datovaný k roku 1406, jehož starší opis je z poloviny 15. století. Obsahuje výčet lokalit, dále jsou zaznamenány peněžní, naturální, robotní i některé zvláštní povinnosti spolu s výměrem půdy. Součástí je i soupis far z pěti děkanátů, ze kterých se platilo podýmné. Urbář břevnovského kláštera je cenným pramenem pro studium klášterního velkostatku v předhusitském období. Dokládá velký hospodářský rozvoj kláštera ke konci 14. a začátkem 15. století. Klášteru tehdy patřilo 41 poplužních dvorů, 86 celých vesnic a 13 zčásti, množství zahrad a lesů.

    Z barokní doby nelze opominout stavební deník z let 1701 - 1721 podrobně dokládající průběh přestavby kláštera a kostela, která areálu vtiskla nynější podobu. Tehdejší opat Otmar Daniel Zinke (1700 - 1738) vyzval ke spolupráci stavitele Pavla Ignáce Bayera, jenž již dříve pracoval ve službách opata Tomáše Sartoria (1663 - 1700). V letech 1701 - 1703 byla provedena první, přípravná, fáze stavebních prací, stavět se však začalo až v roce 1708. Dne 30. května toho roku položil opat Zinke k nové budově kláštera základní kámen.V roce 1709 byl stavitel Bayer nahrazen Kryštofem Dientzenhoferem, po jehož smrti v roce 1722 stavbu převzal jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer. Stavební deník obsahuje německé a latinské údaje o postupu stavby a vydáních, vyjmenovává umělce a řemeslníky, kteří umělecké a stavební práce prováděli.

    Se stavební činností benediktinů v 1. polovině 18. století je spojena i nejvýznamnější část tzv. konvolutu map a plánů břevnovského kláštera, zatím uloženého v Národní knihovně. Tato sbírka, která byla kdysi součástí knihovny v Břevnově, bude v brzké době připojena k mapové sbírce uložené ve fondu Benediktini Břevnov, protože s ní zcela nepochybně souvisí.

    Neméně obsahově významnou a značně rozsáhlou částí archivního fondu jsou spisy. Nejcennějším celkem je vlastní klášterní archiv, vzniklý z činnosti opatů, převorů i konventu, kteří mohli být buď přímými vydavateli nebo příjemci. Nachází se v něm převážně spisy z doby od 18. do první poloviny 20. století. Zmínit je možné např. bohatou korespondenci opatů a dalších řeholníků, osobní spisy členů břevnovského konventu, různé práce duchovního i literárního charakteru, písemnosti provisorátu. Množství spisů se týká nejen přímo břevnovského opatství, ale i jiných benediktinských klášterů v Čechách. Po klášterních spisech následují registratury statků (Břevnov a Mirešice, Hrdly, Libočany, Chlumín, Kladno a další).

    Zcela jedinečnou částí archivu je sbírka grafiky, kterou založil břevnovský opat Jan Nepomuk Rotter (opatem v letech 1844 - 1886) ve 2. polovině 19. století. Sbírka, členěná na tři tematické části (české krajiny a města, pragensia a Mariánské Lázně), obsahuje kresby a grafické listy převážně z 18. a 19. století, ke kterým byly v roce 2004 přiřazeny další dodatky pocházející z broumovského kláštera. Přesto, že mnohé z nich byly vyňaty z tištěných publikací, lze ve sbírce najít vzácné i zajímavé pohledy na českou krajinu, kostely, hrady, tvrze, města aj. Nejvíce jsou zastoupeny pohledy na Prahu a Mariánské Lázně, kam se opat Rotter jezdil často léčit. Zajímavostí sbírky jsou diletantské kresby pražských kostelů a klášterů, jejichž autorem je pravděpodobně benediktinský mnich a amatérský malíř Štěpán Kriesche (1791 - 1876). Z bezpečnostních důvodů i vzhledem k významu této sbírky dochází v letech 2004 až 2006 k její katalogizaci, výsledkem bude samostatná archivní pomůcka.

    Benediktinský klášter v Břevnově má v české historii zcela výjimečné postavení. Nezastupitelnou roli sehrál na poli duchovním, kulturním, uměnovědném (zejména v baroku), ale i v politických a hospodářských dějinách. Dochovaný břevnovský archivní fond patří nepochybně mezi prvořadé památky. Rozsáhlý listinný soubor je považován za jeden z nejcennějších v Čechách, a to i přesto, že mezi nejstaršími písemnostmi lze najít i listiny vzbuzující velké podezření co do pravosti obsahu. I když z něho v minulosti čerpala řada badatelů, nověji např. v devadesátých letech minulého století v souvislosti s tisíciletým výročím vzniku opatství, stále je v něm možné najít nové poznatky.

  3. Das Archiv des Klosters Břevnov
  4. Die Archivbestände "Benediktiner Břevnov" (Abkürzung ŘBB) werden im Gebäude der I. Abteilung des Nationalarchivs in Prag aufbewahrt, laut Verwahrungsvertrag mit der Benediktinererzabtei des hl. Adalbert und der hl. Margarete in Prag - Břevnov. Diese ist Eigentümerin der Archivbestände des Klosters und verfügt über die Urheberrechte. Der Fonds enthält zur Zeit insgesamt 146,3 lfM von Archivalien aus dem Zeitraum 1174-1952. Die Bedeutung des gesamten Klostersarchivs für die böhmische Geschichtsschreibung ist kaum in Worten und Zahlen entsprechend wiederzugeben. Aus diesem Grund wurden wenigstens die wertvollsten Archivalien in die Denkmalschutzliste der entsprechenden tschechischen Behörde eingetragen: zum einen im Jahre 1982 die Urkunde von Ottokar I. (Přemysl) vom 24. Juli 1224 mit der Goldbulle des Königs und zum anderen die in der ersten Hälfte des 15. Jahrhunderts datierte Abschrift eines Urbars aus dem Jahre 1406. Im Jahre 1992 wurden in diese Liste auch alle Urkunden, die bis zum Jahre 1526 datiert sind, aufgenommen.

    Daß sich die gebildeten Benediktinermönche bereits im 13. und 14. Jhd. mit der Pflege der Urkunden und deren Katalogisierung befaßten, wird deutlich aus den Urkunden an sich und aus einer um die Wende vom 14. zum 15 Jhd. entstandenen Abschrift eines Fragments der Inventarliste aus den Jahren 1390-1394. Das genannte Fragment enthält vor allem eine Auflistung der Inneneinrichtung des Klosters Brevnov und der ihm unterstellten Propsteien, Kirchen und Pfarreien; dort findet sich auch ein allgemeines Verzeichnis der Urkunden, die in Truhen - sortiert nach Urheber und Inhalt - aufbewahrt wurden. Der Schreiber des Verzeichnisses vermerkt bei jeder Urkunde das Material, auf dem sie geschrieben wurde. Das Verzeichnis unterscheidet zwischen Urkunden im Eigentum des Klosters und solchen in dessen Verwahrung. Auch wenn es sich somit nicht um eine Archivinventarliste im heutigen Sinn handelt, ist diese Auflistung ein wichtiges Zeugnis für die ältesten archivarischen Aufstellungen von Urkunden; unter diesen wird z.B. auch das auf Papyrus geschriebene Original der Bulle von Papst Johannes XV. aus dem Jahre 993 erwähnt, die inzwischen verloren gegengen ist und deren Inhalt nur aus der oben erwähnten Bestätigungsurkunde Ottokars I bekannt ist. Die erste Katalogisierung der Urkunden im 13. und 14. Jhd. ist auch durch die Regesten auf deren Rückseiten belegt.

    Während der Hussitenkriege brachten die Benediktiner wahrscheinlich die Urkunden, aus Angst, daß sie zerstört werden könnten, in das sicherere Kloster Broumov. Nach Brevnov kehrten sie wohl erst Mitte des 18. Jhd. wieder zurück. Es gibt auch die Überlegung, daß es bereits während des 15. Jhd. zur Rückkehr der Urkunden kam, oder daß sie sogar nach dem Jahre 1420 in Brevnov versteckt wurden, als das Kloster von den Hussiten niedergebrannt wurde. Das Kloster Broumov wurde nämlich später von vielen Bränden heimgesucht, somit wäre wohl bis zur heutigen Zeit kaum eine so große Anzahl von Urkunden erhalten geblieben. Aufgrund vergleichender Analysen von Deperditen mit der heutigen Anzahl von ursprünglich aus Brevnov stammenden Urkunden bis zum Jahr 1394 geht jedoch hervor, daß fast ein Drittel dessen, was in den alten Inventarlisten aufgeführt wird, erhalten geblieben ist. Viele der heute im Fonds aufbewahrten Urkunden kamen nachträglich dorthin und stammen nicht ursprünglich aus Brevnov. Aus der Anzahl der erhalten gebliebenen Urkunden ist kein stichhaltiges Argument für eine der angeführten Varianten zu entnehmen. Weil das Kloster in Broumov für lange Zeit zum Hauptsitz der Äbte aus Brevnov und Broumov wurde, war das dortige Archiv von großer Bedeutung und viele Archivalien, die heute im Fonds von Brevnov aufbewahrt werden, stammen von dort.

    Im 16. Jhd. wurden die bis zum Jahre 1460 datierten Urkunden mit neuen dorsalen Regesten versehen, woraus man ableiten kann, daß es ein allerdings nicht mehr erhalten gebliebenes Kopiar gab . Zwischen dem 16. Jhd. und 17. Jhd. entstand ein Verzeichnis von Urkunden aus Brevnov, Broumov, Politz an der Metau, an dessen Ende auch einige nicht nummerierte Regesten der Urkunden aus Raigern aufgezeichnet sind. Die nummerierten Regesten in diesem Verzeichnis stammen von derselben Hand, welche auch die Regesten auf den Rückseiten der entsprechenden Urkunden geschrieben hat. Vor den Nummern steht zusätzlich noch der Buchstabe N. In der Anordnung der Regesten ist keine bestimmte Ordnung zu finden, sie entspricht einfach dem damaligen Ablagesystem der Urkunden. Im 16. Jhd., wahrscheinlich nach dem Ableben des letzten Abtes des Benediktinerklosters in Vilémov, wurden die Urkunden dieser untergegangenen Abtei dem Archiv hinzugefügt.

    Nach den Quellen in der Literatur wurden Anfang der zweiten Hälfte des 18. Jhd. die aus Broumov zurückgegebenen Archivalien zusammen mit einer Reihe von Schriftstücken, die sich zwischenzeitlich in Brevnov angesammelt hatten, neu sortiert. Die Aufsicht bei diesen Arbeiten dürfte der Archivar des Benediktinerordens in Böhmen, P. Bonaventura Piter, ausgeübt haben. Mit dem Amt des Klosterarchivars in Brevnov kommen wir das erste Mal in den klösterlichen Diarien im Jahre 1755 ausdrücklich in Berührung, in denen P. Odilo Aulik als Archivar aufgeführt wird. Im Jahre 1781 wird P. Odilo auch als Bibliothekar erwähnt. Bis zu dieser Zeit hat ein anderes Mitglied des Konvents von Brevnov diese Aufgabe ausgeübt. Vom Jahr 1786 an übte das Amt des Archivars P. Bonaventura Müller, Prior von Brevnov, aus. Als Ergebnis seiner Sortierungsarbeiten gelten zwei erhalten gebliebene archivarische Hilfsmittel zum Fonds. Die nach dem Inhalt sortierten Archivalien wurden in Schränken abgelegt und die einzelnen Abteilungen waren mit lateinischen Buchstaben gekennzeichnet. Die Urkunden blieben beim Ablegen bei den übrigen Archivalien. Im Verlauf des 17. und 18. Jhd. entstanden hierzu besondere Hilfsmittel. Nach dem Tod von P. Bonaventura Müller im Jahre 1830 wurden in den Diarien keine Archivare mehr namentlich genannt, sondern nur die Bibliothekare. Als Archivar wird erst im Jahre 1855 der damalige Prior Dominik Gamperle (bis 1862) erwähnt. Unter seinem Nachfolger, Prior Fortunat Khunt (1863-1886) wird wieder kein Archivar namentlich aufgeführt, unter den Mitgliedern des Konvents wird lediglich ein Bibliothekar aufgelistet. Durch das Verdienst von Khunt wurde das Archiv erneut geordnet und zwar nach dem Inhalt in fünf Abteilungen A bis G. Das so gewählte System ist auch nach dem letzten Ordnen im Jahre 1958 zu erkennen. In Brevnov entstanden unabhängig vom schon bestehenden Archiv schrittweise weitere Archive: von Prior und Konvent, des Provisoriatsamtes und der Wirtschaftsverwaltung und das Musikalienarchiv.

    Während der ersten Republik lebte der Großteil der Ordensgemeinschaft in Broumov, wo viele Mönche, auch solche tschechischer Herkunft, auf dem deutschen Ordensgymnasium unterrichteten. Der Abt machte nur regelmäßig kürzere Besuche im Kloster Brevnov. Erst in den 30er Jahren kam es schrittweise zu einer Belebung des Ordenslebens in Brevnov, vor allem Dank der Zustimmung, dort ein zweites Noviziat einzurichten, und zwar in tschechischer Sprache. Ihrem Archiv und ihrer Bibliothek, einschließlich der ständigen Ergänzung der Buchbestände, widmeten die Mönche von Brevnov große Aufmerksamkeit. Davon zeugt auch der erhalten gebliebene Teil der Korrespondenz mit wissenschaftlichen Institutionen, z.B. mit der Tschechischen Akademie der Wissenschaften und der Kunst, mit dem Staatsinstitut für Geschichte, mit dem Böhmischen Landesarchiv, über den gegenseitigen Austausch von Veröffentlichungen, und über die Ausleihe von Urkunden zur wissenschaftlichen Forschung, zur Konservierung und zur fotografischen Dokumentation usw. Im Jahre 1925 bat Dr. Václav Vojtíšek aus dem Archiv der Hauptstadt Prag als staatlicher Archivinspektor für Böhmen, ihm einen Besuch und die Durchführung einer Kontrolle im Archiv Brevnov zu ermöglichen. Er wollte die Urkunden studieren, u.a. wegen seiner berühmten Studie über Stadtsiegel. Die Zusammenarbeit mit Fachinstituten ging auch in den Nachkriegsjahren bis zum verhängnisvollen Jahr 1950 weiter.

    Während der deutschen Okkupation im Zweiten Weltkrieg kam es zu tiefgreifenden Bedrohungen des Ordenslebens. Durch die Annektierung der böhmischen Grenzgebiete im Herbst 1938 geriet Broumov auf Boden des Deutschen Reiches. Papst Pius XI. trennte deshalb 1939 die Abtei Brevnov vom Kloster Broumov, das zur Abtei erhoben wurde. Der junge Prior von Brevnov Anastaz Opasek wurde zum Konventualprior bestellt. Die Mönche der bis dahin einen Gemeinschaft mußten für eins der beiden Klöster optieren. Sie trennten sich überwiegend nach ihrer Volksangehörigkeit.

    Während der Okkupation tat die Verwaltung der Abtei alles dafür, um die Denkmäler, somit auch die Schriftstücke von Brevnov zu schützen. Das Amt des Reichsprotektors ordnete die Aufstellung eines Verzeichnisses und die Durchführung der Bestandsaufnahme von Archivalien in tschechischen Klöstern an. Mit dieser Arbeit wurden Angestellte des Archivs des Innenministeriums und des Böhmischen Landesarchivs beauftragt. Aus der Mitteilung von P. Opasek an P. Augustin Čeřovský, der sich um das Archiv und um die Bibliothek kümmerte, geht hervor, daß die Bemühung um die Rettung der Archivalien während des Krieges große Anstrengung und diplomatische Fähigkeiten erforderte. Es war nicht möglich, optimale Bedingungen für die Aufbewahrung der Archivalien zu sichern und es war sehr schwierig den tatsächlichen Zustand einiger Teile des Archivs vor den Protektoratsbeamten zu verheimlichen. Vielen Schriftstücken drohte durch die äußeren Bedingungen der Aufbewahrung die Zerstörung. In diesem Zusammenhang erwähnte Opasek vor allem das ungeordnete Wirtschafts- und Patronatsarchiv des Meierhofs von Brevnov und das Archiv des ehemaligen Herrschaftsgutes von Kladno. Deshalb bestimmte er im Haushaltsplan für das Jahr 1941 eine Summe, um ausgebildete Fachkräfte zu honorieren, um Verpackungen und Kartons einzukaufen und um die beschädigten und gefährdeten Denkmäler kontinuierlich schrittweise zu konservieren, damit eventuelle Berichte ans Amt des Reichsprotektors wenigstens zu einem Großteil wahrheitsgemäß waren. Nach der Ausleihverordnung aus dem Jahre 1940 war es nicht erlaubt aus dem Kloster Urkunden, Handschriften, Drucke ab dem Jahre 1840 oder andere Denkmäler, aufbewahrt im historischen oder im Musikalienarchiv, zu entfernen oder auszuleihen. In besonderen Fällen wurden Ausnahmen bei wissenschaftlichen Instituten gewährt unter der Voraussetzung, daß die Institute für die Sicherheit der Bestände in entsprechender Weise hafteten und sie termingerecht zurückgaben.

    Die archivarische Tätigkeit des jungen Mönches P. Augustin Čeřovský wurde fachlich von Dr. Václav Husa aus dem Archiv des Innenministeriums nach der Verordnung des Protektoratsamtes beaufsichtigt. Jan Čeřovský (mit dem Ordensnamen Augustin) trat zusammen mit Anastaz Opasek im Jahre 1932 in Brevnov ins Noviziat ein. Er widmete sich dem philosophischen und theologischen Studium und darüber hinaus studierte er in den Jahren 1941 - 1943 an der Staatlichen Schule für Archivwesen und erwarb so die fachlichen Voraussetzungen für die Arbeit im Archiv. Nach seinem Austritt aus dem Orden im Jahre 1943 begann er vertragsgemäß im Archiv des Innenministeriums als Wissenschaftler zu arbeiten. Als Angestellter dieses Archivs wurde er jedoch während des Krieges und in der Nachkriegszeit mit der Ablage und der Sortierung des Archivs von Brevnov und Broumov beauftragt. Im Jahre 1944 ernannte der Konventualprior P. Anastaz Opasek vermutlich einen jungen Mönch als neuen Bibliothekar und Archivar, da man im Ernennungsbeschluß als einzige Lösungsmöglichkeit erwähnt, daß der neue Beauftragte die Tätigkeit im Archiv und in der Bibliothek mit seinem Theologiestudium in Einklang bringen muß. Der Name des Betreffenden wird nicht aufgeführt . Als Bibliothekar und Theologiestudent wird František (Řehoř) Jedlička in zwei Schriftstücken aus dem Jahre 1943 erwähnt. Nach den Erinnerungen von Zeitzeugen gab es während des Krieges mehrere Mitarbeiter bei der Ordnung des Archivs.

    Die Ordnungsarbeiten im Kloster wurden durch einige Umzüge der Archivalien erschwert, denn die für Archiv und Bibliothek bestimmten Räumlichkeiten mußten für Soldaten der Wehrmacht geräumt werden. Schließlich geriet im Jahre 1943 ein Großteil der Archivalien aus Sicherheitsgründen außerhalb von Prag ins Schloß in Sloupno bei Neu-Bydžow, das unter die benediktinische Verwaltungshoheit fiel. Im Bestätigungsdokument über die Ablage der Schriftstücke im großen Saal des Schlosses vom 2. November 1943 erfährt man von 56 großen Kartons mit Akten der Buchhaltung der Meierhöfe in Hrdly und Kladno, 105 Kartons des Musikalienarchivs und 98 kleinen Kartons mit Schriften der Registraturen der Meierhöfe Kladno und Sloupno. In der Kasse, die sich im Schloßbüro befand, wurde ein Autograf von František Škroup aus dem Musikalienarchiv unter Verschluß aufbewahrt. Das Übergabeprotokoll unterschrieb u.a. auch Jan Čeřovský bereits als Beamter des Archivs des Innenministeriums . Im Jahre 1944 ließ P. Opasek in den Tresor der wirtschaftlichen Vorschußkasse in Neu-Bydžow einige durch die Besatzungsmacht leicht zu mißbrauchende Schriftstücke aus Brevnov, vor allem wertvolle Profeßurkunden, hinterlegen. In Brevnov blieben erstaunlicherweise Urkunden zurück, die zusammen mit den wertvollsten Handschriften aus der Klosterbibliothek in einem Raum des Pfarramts im Erdgeschoß des Klosters versteckt waren.

    Nach der Befreiung am 8. Mai 1945 wurden die im Kloster Brevnov einquartierten deutschen Okkupationseinheiten schrittweise durch die Revolutionsgarden, das Lager für Kollaborationsverdächtige, internierte Deutsche aus der Umgebung und durch Truppen der Roten Armee ausgewechselt. Nach ihrem Abzug hatten die Mönche Probleme mit der Erneuerung des beschädigten Klosters. In der Nachkriegszeit half weiterhin Jan Čeřovský bei den Ordnungs- und Katalogisierungsarbeiten im Ordensarchiv aus. Mit der Leitung des Archivs war P. Athanas Reissmüller beauftragt. Der während des Krieges in Sloupno versteckte Teil des Archivs befand sich in ziemlich gutem Zustand und sollte in nächster Zeit nach Brevnov zurückgebracht werden. Im Jahre 1947 entstand am Kloster das Institut für Kirchengeschichte und Kunst mit der Zustimmung des Erzbischofs Beran von Prag. Der Universitätsdozent Rudolf Holinka wurde zum Institutsvorstand und übernahm auch die Verwaltung des Ordensarchivs und der wertvollen Bibliothek. Diese umfaßte ca. 35 000 Bände und bewahrte viele wichtige Handschriften und Inkunabeln auf, sowie auch einen Teil der denkwürdigen Bibliothek von Johannes dem Älteren Hodějovský von Hodějov. Das Ordensarchiv, die Bibliothek und das Musikalienarchiv waren damals eng miteinander verbunden, der Archivar von Brevnov übte in dieser Zeit auch das Amt des Bibliothekars aus.

    Nach dem Kriege entstand auch die Notwendigkeit, die Archivalien schnellstmöglich im Kloster Broumov zu sichern, von wo aus danach die Mönche deutscher Herkunft nach Deutschland abgeschoben wurden. P. Opasek, zum Administrator der Abtei Broumov ernannt, bestellte im Jahre 1945 P. Salesius Sommernitz zur Aufsicht über die Archive, Bibliotheken und historischen und Kunstdenkmäler im Umfeld des Klosters Broumov fiel. Mit den Musikalien sollte ihm P. Konstatinus Mach helfen und mit den Archiven und Bibliotheken P. Athanas Reismüller. Mit der Zustimmung des Sekretariats für die Katalogisierung der historischen und der Kunstgegenstände beim Landesnationalkomitee in Prag beauftragte er Jan Čeřovský, damals noch Archivar des Archivs des Innenministeriums (bis 1947) mit der Aufsicht über die Klosterdenkmäler, besonders über die schriftlichen Bestände in Broumov und in Pollitz an der Metau. Mit der Sicherung des Klosterarchivs Broumov half auch Prof. Zdenka Trejtnarová aus Náchod, die sich auch um das Stadtarchiv in Broumov kümmerte. P. Opasek ordnete an, einen geeigneten Raum für die Schriften auszugliedern und verbot zeitweise den öffentlichen Zugang zu den Archivalien . Im Kloster Broumov wurde damals das Abtarchiv, das Gutshofarchiv, die neue Registratur des Gutshofs, die Klosterbibliothek wie auch Schriftstücke des Benediktinergymnasiums aufbewahrt.

    Während der Nachkriegsrevision der Grundstücksreform fielen die Archive der Gutshöfe Broumov und Politz an der Metau in die Obhut des Staates und gelangten unter die fachliche Aufsicht des Staatsarchivs für Landwirtschaft . Damit die Benediktiner weiterhin direkt mit der Pflege ihrer Archive beschäftigt sein konnten, war es notwendig, eine entsprechende Fachkraft anzustellen. P. Opasek, im Jahre 1947 zum Abt von Brevnov gewählt, und der Direktor des Staatsarchivs für Landwirtschaft einigten sich auf die Person Jan Čeřovský, der beiden Seiten entsprach, hinsichtlich des fachlichen Aspekts wie auch aus dem Grund, daß er ehemaliges Mitglied des Klosters war und somit das Archiv von Brevnov gut kannte. Der Direktor des Staatsarchivs für Landwirtschaft ersuchte das Archiv des Innenministeriums um seine Freistellung aus seinem Dienstverhältnis. Zum 1. Januar 1948 wurde Jan Čeřovský somit zum ausführenden Verwalter des Archivs und der Bibliothek. P. Opasek bestellte ihn gleichzeitig zum Sekretär des Instituts für Kirchengeschichte und Kunst. Bereits das Konzept des an Jan Čeřovský gerichteten Briefes verrät, in welcher politischen Situation diese Angelegenheiten gelöst wurden. In ihm ist u.a. aufgeführt, daß im Falle der Übernahme oder der Konfiszierung des Eigentums seitens des Staates das Kloster den Erwerber auf den Dienstvertrag hinweist, damit Čeřovský in seiner Funktion eventuell vom Staat übernommen werden könnte . Hierzu konnte es allerdings wegen der künftigen Entwicklungen nicht kommen und so ereilte Jan Čeřovský nach der Übernahme des Klosters im Jahre 1950 ein ähnliches Schicksal wie die Mönche. Zuerst war er inhaftiert und später wurde ihm auf lange Zeit das Studium und seine entsprechende fachliche Arbeit unmöglich gemacht.

    Im Rahmen des Instituts für Kirchengeschichte und Kunst sollte in Brevnov ein Zentralarchiv eingerichtet werden, in dem sich schrittweise sämtliche Archive der tschechischen Benediktinerkongregation sammeln würden und zwar Fonds von Brevnov, Broumov, Emauzy und Raigern. Man zog nicht nur Abt- und Klosterarchive, sondern auch Archive der Gutshöfe in Erwägung. Man rechnete mit einer mährischen Filiale in Raigern . Zu größeren Umzügen der Archivalien kam es nicht, obwohl beispielsweise im Jahre 1948 das schriftliche Material des Gutshofs Sloupno nach Brevnov umgesiedelt wurde, wie aus dem Bericht des Schloßgärtners hervorgeht. Das Archiv des Herrschaftsgutes Broumov blieb in Broumov aufbewahrt, wohin der Archivar von Brevnov ab und zu fuhr .

    Abt Anastas Opasek wurde im September 1949 vom kommunistischen Geheimdienst verhaftet und erst im Jahre 1960 aus dem Gefängnis entlassen. Bei der Klosterauflösung im Jahre 1950 war er nicht anwesend. In seinen Erinnerungen erwähnte er, daß die Klosteroberen im Jahre 1938 gewarnt und aufgefordert wurden, aus den Kloster- und Konsistorialarchiven die Dokumente auszusondern und zu beseitigen, die von den Nazis hätten mißbraucht werden können. Ähnliche Sicherheitsmaßnahmen wurden seitens der Kirche jedoch vor dem Jahr 1948 nicht getroffen und es ist anzunehmen, daß nach der Besetzung der männlichen Ordenshäuser im April 1950 einiges Material aus den Archiven und Bibliotheken wahrscheinlich beschlagnahmt und mißbraucht werden konnte. Laut dem bei einem Treffen der Vertreter des Archivs des Innenministeriums und des Staatsamtes für kirchliche Angelegenheiten am 27. Mai 1950 gefaßten Beschluß über die Sicherung der Archive aus den geräumten Klöstern wurde das Archiv des Innenministeriums mit ihrer Übernahme und Pflege beauftragt. Die tschechischen kirchlichen Archive sollten im Kloster Brevnov und die mährischen im Kloster Raigern aufbewahrt werden, die Patrimonialarchive sollte das Archiv des Landwirtschaftsministeriums übernehmen. Das geschah jedoch nicht, die meisten beschlagnahmten Archive der Prager Ordenshäuser wurden im Sommer 1950 zuerst in das Gebäude des Archivs des Innenministeriums in der Karmelitenstraße in Prag und danach in das Gebäude des ehemaligen Böhmischen Landesarchivs überführt. Im letzteren befinden sie sich bis heute unter der Verwaltung der I. Abteilung des Nationalarchivs. Im Konventsgebäude von Brevnov hatte zuletzt ungefähr seit Mitte der 50er Jahre die V. Abteilung des Staatlichen Zentralarchivs ihren Sitz, welche die neuesten Akten der Staatsverwaltung nach dem Jahre 1948 pflegte. Weitere Klosterräume wurden durch den Geheimdienst (StB) und die Staatsbetriebe “Park-, Forst- und Gartenanlagen”, “Bestattungsdienste”, “Landwirtschaftseinkauf und Belieferung” besetzt. Die Kirche der hl. Margarete und einen Teil des Konventgebäudes verwaltete das Pfarramt der römisch-katholischen Kirche.

    Das Archivs des Innenministeriums bestätigte in einem nachträglichen Protokoll vom 10. September 1952 über die Übernahme des Archivs von Brevnov, daß es im Zeitraum 1951 - 1952 370 Urkunden, nur 37 handgeschriebene Bücher von rechtlichem, historischem und literarischem Inhalt, unter denen sich Protokolle von Sitzungen der Ordenskapitel, in Buchform gebundene erhaltene Briefwechsel und eine Abschrift der Inventarliste aus dem 14. Jhd., weiterhin eine größere unbestimmte Anzahl von Wirtschafts- und Verwaltungsbüchern befanden, und 802 Kartons geordnete wie auch ungeordnete Schriftstücke übernahm. Das Falsum der sog. Gründungsurkunde des Klosters Brevnov, auf das Jahr 993 datiert, und das Privileg Ottokars I. (Přemysl) aus dem Jahr 1224 wurden damals nicht übernommen. Man fand sie erst am 22. November 1952 in einem Raum der Bibliothek von Brevnov in einer Truhe mit Metallbeschlägen zusammen mit einigen Handschriften und Profeßzetteln, unter denen sich z.B. der Profeßzettel des hl. Adalbert befand. Außer den Schriftstücken wurde in der Truhe ein Behältnis mit der Sandale des hl. Adalbert aufbewahrt, das damals P. Jedlička, Pfarradministrator bei der hl. Margarete, übernahm.

    In das Gebäude in der Karmelitenstraße gelangten auch die Schriftstücke des alten Abtarchivs von Braunau, nicht direkt von Braunau, sondern aus Obořiště, wohin nach der Besetzung des Klosters Braunau im April 1950 Bücher und Abt- und Wirtschaftsarchivalien schrittweise überführt worden waren . Die Schriftstücke der Zentralverwaltung der benediktinischen Gutshöfe in Braunau und Politz an der Metau und des Gutshofes in Braunau werden im Staatlichen Bezirksarchiv in Zámrsk aufbewahrt.

    Im Staatlichen Zentralarchiv wurde erst im Jahre 1958 eine mit einem ausführlichen Register versehene Inventarliste aller Archivalien bis auf die Urkunden aufgestellt. Im Jahre 1967 wurden auch die Urkunden inventarisiert, die aus dem übrigen Material entnommen und chronologisch geordnet wurden. Einen Teil der Schriftstücke aus dem ursprünglichen Archivfonds von Brevnov übernahmen in den 50er Jahren andere Institutionen, z.B. Handschriften literarischen Inhalts, die früher in der Klosterbibliothek aufbewahrt wurden, einen Teil der Sammlung der Landkarten und Pläne übernahm die Abteilung für Handschriften der Nationalbibliothek, einige Musikalien übernahm die Musikabteilung des Nationalmuseums (Tschechisches Museum der Musik). Viele der Archivalien amtlichen Inhalts, die zu den historischen Archiven von Brevnov und Broumov gehörten, “wanderten” durch verschiedene Stationen in Tschechien. Ins Staatliche Zentralarchiv gelangten sie nacheinander in der zweiten Hälfte des 20. Jhd., und zwar nicht nur aus den Institutionen, die sie aus Versehen zusammen mit dem Material übernahmen, das zu ihnen thematisch gehörte (z.B. aus der Forst- und Landwirtschaftsabteilung des Staatlichen Archivs in Kuks, mit Sitz in Náchod, oder später aus dem Staatlichen Bezirksarchiv in Zámrsk, aus der Nationalbibliothek, aus der Bibliothek des Nationalmuseums usw.). Wertvolle Einzelstücke wurden in den Antiquariaten entdeckt, im Jahre 1958 kaufte das Archiv die Handschrift von Johann Nepomuk Rotter und im Jahre 1976 zwei Bände der Briefwechsel von Abt Stephan Rautenstrauch. Weitere Funde der “wandernden” Archivalien sind auch heute nicht auszuschließen.

    Bei den Ordnungsarbeiten in den 50er Jahren wurden die Handschriften und die amtlichen Bücher thematisch den Schriften zugeordnet. Unter den oben genannten, nachträglich übernommenen Archivalien befanden sich Handschriften, welche die ursprünglichen Reihen des alten Klosterarchivs und der nachfolgenden Wirtschaftsregistraturen der einzelnen Meierhöfe ergänzten. Aufgrund der großen Menge war es nicht möglich, sie während ihrer Eingliederung in den Fonds im Jahre 1993 einfach in die bestehende Inventarliste hinzufügen. Aus diesem Grund wurden alle Bücher in eine Reihe zusammengefaßt, unter Beachtung der Fondsstruktur und der ursprünglichen Ordnung der Bücher. Das Verzeichnis ist eine selbstständige Ergänzung der Bestandsliste aus dem Jahre 1958. Zur Zeit erwägt man eine Aufnahme des Fonds in die elektronische Datenverarbeitung.

    Den wertvollsten Teil des Archivs von Brevnov bilden unbestritten 492 Urkunden aus dem Zeitraum 1174 - 1948. Eine Gruppe der ältesten Urkunden spielte für die rechtliche Absicherung der einzigartigen Stellung der Abtei Brevnov eine außergewöhnliche Rolle. Ständige noch nicht abgeschlossene diplomatisch-paleographische Forschungen zeigen auf, daß einige von ihnen in späterer Zeit entstanden sind, als sie selbst angeben, in andere wurden jüngere Ergänzungen eingeschoben u.ä . Unter Urkundenfalsen böhmischer Herkunft sind die von Brevnov am bekanntesten. Vor allem ist die sog. Gründungsurkunde des böhmischen Herzogs Boleslav II., auf das Jahr 993 datiert, aber wahrscheinlich erst Mitte des 13. Jhd. verfaßt, zu erwähnen. Boleslav II. dotierte das Kloster, das er mit Zustimmung von Papst Johannes XV. zusammen mit Bischof Adalbert stiftete, mit aufgelisteten Gütern zusammen mit Leuten und Natural- und Geldsteuern, nahm das Kloster aus der Zuständigkeit des Provinzialgerichtes heraus und befreite es von verschiedenen Verpflichtungen und Zollabgaben u.ä.

    Mit den Anfängen des Klosters Brevnov ist auch das Privileg von Papst Johannes XV. vom 31. Mai 993 verbunden, das in der Bestätigungsurkunde des böhmischen Königs Ottokar I. (Přemysl) vom 24. Juli 1224 als Insert enthalten und mit seiner Goldbulle, mit dem Majestätssiegel, mit den Siegeln der Bischöfe von Prag und Olmütz und mit dem seines Sohnes Wenzel, damals Herzog von Pilsen und Bautzen, versehen ist . Nach dem Text der Bestätigung erteilte der Papst dem Abt Anastasius von Brevnov und seinen Nachfolgern das Recht, die Pontifikalien zu tragen und die erste Stelle im Klerus nach dem Bischof von Prag einzunehmen. Er bestellte das Kloster als Haupt aller Benediktinerklöster in Böhmen, nahm es unter den Schutz des Apostolischen Stuhles und bestätigte seine Güter. Wie oben erwähnt ist das auf Papyrus geschriebene Original der päpstlichen Urkunde nicht erhalten geblieben.

    Eine Besonderheit unter den Urkunden ist der um 1400 gefundene und erhalten gebliebene Profeßzettel, der dem hl. Adalbert zugeschrieben wurde. Es handelt sich jedoch um einen anderen Adalbert, wahrscheinlich aus Ende des 11. Jhd.

    Das jüngste Schriftstück der Urkundensammlung ist das Breve von Papst Pius XII. aus dem Jahre 1948, in dem der Papst, auf Gesuch des Prager Erzbischofs Josef Beran und des Abtes von Brevnov Anastas Opasek, der Kirche der hl. Margarete in Brevnov Rechte und Privilegien einer Basilica minor erteilte .

    Aus den alten amtlichen Büchern von Brevnov gebührt vor allem dem auf das Jahr 1406 datierten Urbar Aufmerksamkeit, dessen ältere Abschrift aus dr Mitte des 15. Jhd. stammt. Es beinhaltet eine Aufzählung der zugehörigen Ortschaften, ferner sind Natural- und Geldsteuer, Frondienst wie auch einige besondere Verpflichtungen und Grundstücksmaße aufgeführt. Bestandteil ist auch ein Verzeichnis der Pfarreien der fünf Dekanate, die Rauchzins an Brevnov zu leisten hatten. Das Urbar des Klosters Brevnov ist eine wertvolle Quelle für das Studium von Klostergutshöfen in der vorhussitischen Epoche. Es belegt die bedeutende wirtschaftliche Entwicklung des Klosters gegen Ende des 14. und Anfang des 15. Jhd. Dem Kloster gehörten damals 41 Meierhöfe, 86 ganze Dörfer, 13 Dörfer zum Teil, außerdem zahlreiche Gärten und Wälder.

    Aus der Barockzeit ist das Bautagebuch aus den Jahren 1701 - 1721 nicht wegzudenken, das detailliert den Verlauf des Umbaus des Klosters und der Kirche, der das heutige Aussehen des Areals prägt, belegt . Der damalige Abt Othmar Daniel Zinke (1700 - 1738) forderte den Baumeister Paul Ignaz Bayer zur Mitarbeit auf, der schon früher in den Diensten von Abt Thomas Sartorius (1663 - 1700) gearbeitet hatte. In den Jahren 1701 - 1703 wurde die erste Vorbereitungsphase für die Bauarbeiten durchgeführt, jedoch begann man mit dem Bau erst im Jahre 1708. Am 30. Mai diesen Jahres legte Abt Zinke den Grundstein für das neue Klostergebäude. Im Jahre 1709 wurde der Baumeister Mayer durch Christoph Dientzenhofer ersetzt, nach dessen Tode im Jahre 1722 übernahm sein Sohn Kilian Ignaz Dientzenhofer den Bau. Das Bautagebuch beinhaltet deutsche und lateinische Angaben über den Bauverlauf und die Ausgaben, zählt die Künstler und Handwerker auf, welche die entsprechenden Kunst- und Bauarbeiten durchführten.

    Mit den Bauarbeiten der Benediktiner in der 1. Hälfte des 18. Jhd. ist der bedeutungsvollste Teil des sog. Konvoluts von Landkarten und Plänen des Klosters Brevnov verbunden, das zur Zeit in der Nationalbibliothek aufbewahrt wird. Diese Sammlung, die damals Bestandteil der Bibliothek in Brevnov war, wird in nächster Zeit zu der Landkartensammlung hinzugefügt, die im Fonds Benediktiner Brevnov aufbewahrt wird, weil sie damit zweifellos zusammenhängt .

    Ein inhaltlich nicht weniger bedeutungsvoller und besonders umfangreicher Teil des Archivfonds sind die Schriften. Die wertvollste Einheit bildet das eigene Klosterarchiv, entstanden durch die Tätigkeit der Äbte, der Prioren und des Konvents, die entweder Urheber oder Empfänger sein konnten. Dort befinden sich vorwiegend Schriften aus dem Zeitraum vom 18. Jhd. bis zur 1. Hälfte des 20. Jhd. Erwähnenswert sind z.B. die reichen Briefwechsel der Äbte und weiterer Mönche, persönliche Schriften von Mitgliedern des Konvents von Brevnov, verschiedene Arbeiten geistigen und literarischen Charakters und Schriftstücke des Provisoriats. Viele Schriften betreffen nicht nur direkt die Abtei Brevnov, sondern auch andere Benediktinerklöster in Böhmen. Nach den Klosterschriften folgen die Registraturen der Gutshöfe (Brevnov und Mirešice, Hrdly, Libočany, Chlumín, Kladno u.a.).

    Ein ganz einzigartiger Teil des Archivs ist die Grafiksammlung, die der Abt von Brevnov Johann Nepomuk Rotter (Abt 1844 - 1886) in der zweiten Hälfte des 19. Jhd. gegründet hat. Die in drei thematische Bereiche aufgegliederte Sammlung (böhmische Landschaften und Städte, Pragensia und Marienbad) enthält Zeichnungen und grafische Blätter vorwiegend aus dem 18. und 19. Jhd., zu denen im Jahre 2004 weitere aus dem Kloster Broumov stammende Ergänzungen, hinzugefügt wurden. Obwohl viele von ihnen aus gedruckten Publikationen entnommen wurden, sind in der Sammlung wertvolle und interessante Ansichten der böhmischen Landschaft, der Kirchen, der Burgen, der Festungen, der Städte u.a. zu finden. Am häufigsten vertreten sind Ansichten von Prag und Marienbad, wohin Abt Rotter oft zur Kur fuhr. Eine Kuriosität der Sammlung bilden die dilettantischen Zeichnungen von Prager Kirchen und Klöstern, deren Maler wahrscheinlich der Benediktinermönch und Amateur Stephan Kriesche (1791 - 1876) ist. Aus Sicherheitsgründen wie auch aufgrund der Bedeutung dieser Sammlung wird sie in den Jahren 2004 - 2006 katalogisiert. Als Ergebnis entsteht ein eigenständiges archivarisches Hilfsmittel.

    Das Benediktinerkloster Brevnov nimmt in der tschechischen Geschichte eine ganz besondere Stellung ein. Eine unersetzliche Rolle spielte es nicht nur auf geistigem, kulturellem, kunstwissenschaftlichem (hier besonders für die Barockzeit) Gebiet, sondern auch in der politischen und der Wirtschaftsgeschichte. Der erhaltene Archivfonds von Brevnov gehört zweifellos zu den Denkmälern ersten Ranges. Die umfangreiche Urkundensammlung wird als eine der wertvollsten in Böhmen bewertet, trotz der Tatsache, daß unter den ältesten Schriftstücken auch Urkunden zu finden sind, die hinsichtlich der Echtheit wenig zuverlässig erscheinen. Obwohl schon in der Vergangenheit eine Reihe von Forschern aus diesem Archiv geschöpft hat, z.B. in letzter Zeit in den 90er Jahren des letzten Jhd. im Zusammenhang mit der Tausendjahrfeier der Abteigründung, sind auch in Zukunft weiterhin neue Erkenntnisse daraus zu erwarten.

Jitka Křečková. Übersetzt von: Fr. Alexius Vandrovec OSB, Radek Linhart