useridguestuseridguestuseridguestERRORuseridguestuseridguestuseridguestuseridguest
FondArchiv České koruny (1158-1935)
Fonds > CZ-NA > ACK

Archiv České koruny patří k nejstarším a nejcennějším archivním fondům našeho státu a svým obsahem přesahuje i jeho rámec. Je archivem starého českého státu, tj. českého panovníka a později i českých stavů. Vedle listin a listů, jejichž příjemci byli čeští králové, respektive čeští stavové, obsahuje také listiny určené jiným osobám a další písemnosti různého druhu. Archiv České koruny je co do provenience, obsahu i diplomatického charakteru písemností složitým a rozmanitým celkem. Souhrn písemností tvořících korunní archiv nebyl neměnný. 1) Listiny původně určené nejrůznějším příjemcům do něj přecházely z archivů těchto příjemců nebo pozdějších držitelů při získání držebností. S korunním archivem pak jednotliviny nebo víceméně početné skupiny písemností splynuly buď natrvalo, nebo na určité období. Tento přirozený vývoj, znamenající organické narůstání nebo umenšování korunního archivu, byl v průběhu osmi století narušován událostmi většinou neblahými. Plenění a leckdy kvapné přemisťování korunního archivu v dobách válečných, jeho přechodné deponování v cizích archivech spolu s jinými písemnostmi a přeřazování písemností do registratur úřadů vznikajících v polovině 16. století způsobily nejednu ztrátu nebo záměnu písemností. To se týká z domácích archivů zejména archivu pražské metropolitní kapituly, s nímž byl korunní archiv uložen v předhusitské době, a Úřadu desk zemských v době pohusitské. Centralizace státní správy v době tereziánské a na ni navazující vytvoření společného centrálního archivu všech dědičných habsburských zemí mělo za následek nejrozsáhlejší extradici v dějinách korunního archivu, roztržení jedinečného celku na dvě početně, ale i obsahem a významem nestejné části - větší a z hlediska státoprávního cennější vídeňskou a menší pražskou. Při pořadačích pracích v 18. a zejména v 19. a 20. století se do korunního archivu dostaly také písemnosti cizí provenience, které tam nikdy nepatřily. Při jejich zařazování se většinou přihlíželo k teritoriální nebo obsahové příbuznosti s písemnostmi ukládanými kdysi do korunního archivu, aniž byl brán zřetel na provenienci. Tímto způsobem se do korunního archivu dostaly například písemnosti vzniklé po r. 1749, svou proveniencí patřící do fondu zemského výboru. Pro vznik archivu v době přemyslovské byly vcelku příznivé podmínky. Téměř nepřetržitá vláda jediné dynastie, trvající do r. 1306, zaručovala, že listiny nebudou rozptýleny po různých rodových archivech, ale budou ukládány do archivu jediného. Přemyslovský archiv jako součást panovníkova pokladu byl uložen spolu s chrámovým pokladem ve Svatovítské bazilice v blízkosti kaple zemského patrona sv. Václava, do jehož ochrany byl svěřen. Přesto se vlivem nepříznivých okolností z nejstarší části korunního archivu - z rodového archivu Přemyslovců - zachovalo pouze torzo. Stěží lze dnes sledovat jeho osudy a odhadovat celkové ztráty. Přesněji jsou známy jen osudy většiny zachovaných listin, včetně těch, které jsou z hlediska státoprávního nejcennější. Poprvé byl přemyslovský archiv vážně ohrožen po smrti Přemysla Otakara II. za poručnické vlády braniborského markraběte Oty V. Není vyloučeno, že s pokladem krále odnesli Braniboři ze Svatovítské baziliky i některé listiny. Jisté je, že neunikly pozornosti římského krále Albrechta, otce českého krále Rudolfa Habsburského, který dal v r. 1306 odvézt do Vídně - s výjimkou dvou zlatých bul Fridricha II. - celý archiv. 2) Rovněž Jindřich Korutanský vyvezl po definitivní ztrátě českého trůnu v r. 1310 část písemností do Tyrolska. Po dohodě Jana Lucemburského s rakouskými vévody v r. 1324 byly listiny z Vídně vráceny, i když ne všechny. Dvě významné zlaté buly Fridricha II. obdržel Karel IV. od rakouského vévod Albrechta v r. 1358. 3) Z archivu lucemburských hrabat si přivezl král Jan jen několik nejstarších, dnes vesměs ztracených listin. Písemnosti, které sám jako hrabě lucemburský obdržel, dal uložit v Lucembursku. Obdobím nejvýraznějšího růstu byla pro korunní archiv dlouholetá vláda Karlova, z níž pochází plná třetina nynějšího fondu. Český stát Karel upevňoval a rozšiřoval nejen spojeneckými smlouvami, ale také koupěmi četných hradů, měst a zemí. Tím byl korunní archiv obohacen mimo jiné o listiny lužické a braniborské marky. Archiv braniborských markrabat jen načas splynul s korunním archivem, dodnes však v něm zůstalo několik listin, kupříkladu mincovní řád. 4) Do doby Karlovy se hlásí i listiny tohoto panovníka ve prospěch českých stavů, uložené do korunního archivu. Vývoj korunního archivu, který zůstával součástí pokladu (thesaurus regni et coronae regni Bohemiae), 5) významně ovlivnil Karel tím, že jmenoval prvního státního archiváře (rector et registrátor) a stanovil jeho práva a povinnosti. 6) V souvislosti s jeho jmenováním došlo k prvním pořádacím pracím; poznámky o tehdejším uložení listin lze částečně sledovat i na originálech. Patrně v šedesátých letech 14. století byl založen také kopiář, známý z četných pozdějších neúplných opisů. Péče o korunní archiv byla v době Karlově dovršena jeho uložením v chrámové místnosti, nově zřízené poblíž svatováclavské kaple Svatovítské katedrály za mozaikou parléřovské Zlaté brány. Po smrti Václava IV. byl korunní archiv na příkaz krále Zikmunda odvezen ze země, nejprve do Vratislavi a později do vídeňské klenotnice Zikmundova zetě Albrechta. Tehdy patrně zůstal v klenotnici rakouských vévodů i tzv. pražský exemplář Zlaté buly Karlovy pro říši z 10. ledna 1356, jehož příjemcem byl český král jako kurfiřt. 7) Po volební kapitulaci Zikmundově byl archiv vrácen a v r. 1436 uložen v kapli sv. Kříže na Karlštejně. Za vpádu Pasovských v r. 1611 byl na krátkou dobu převezen z Karlštejna do Prahy a uložen na původním místě poblíž hrobky sv. Václava. Za protihabsburského povstání byl v r. 1619 českými stavy znovu převezen na Pražský hrad, kde již patrně zůstal. Stěhování a přesné uložení korunního archivu se záměrně utajovalo, proto je lze jen stěží dodatečně určovat. Stav korunního archivu uloženého na Karlštejně byl zaznamenán v několika inventářích a kopiářích. Nejstarší zachovaný inventář pořídil karlštejnský purkrabí Menhart z Hradce již v r. 1437; byl uspořádán teritoriálně a věcně. Stejného principu bylo použito při sestavování nejstaršího kopiáře z doby Karlovy a všech následujících inventářů vzniklých do 18. století, kdy stav korunního archivu již nedovoloval zcela obnovit původní řazení. Podle inventáře z r. 1437 korunní archiv obsahoval také písemnosti, jejichž právní platnost již pominula; byly uloženy samostatně a označeny "scripturae non multum utiles, listové posielací neužiteční, inutiles". V záhlaví byl uveden důvod jejich zařazení: "non multum utiles... sed sunt bone propter memoriam rerum gestarum". 8) Známé a později často užívané bylo tzv. "Registrum všech deseti truhlic, do nichž jsou uložena privilegia Království českého", sestavené v r. 1510 Matoušem z Chlumčan. O povolení revize korunního archivu žádal Ferdinand I. české stavy hned po svém nastoupení na český trůn v r. 1526, ale nebylo mu vyhověno. Teprve po požáru Pražského hradu v r. 1541, kdy obava, aby korunní archiv nepostihl v budoucnu stejný osud jako shořelé desky zemské, byla silnější než opatrnost projevovaná vůči Habsburkovi, se přikročilo k jeho revizi a novému uspořádání. V r. 1547 byly dokončeny dvě řady tzv. knih privilegií, každá po třech svazcích, psaných na pergamenu: v prvním svazku byly opsány písemnosti stylizované česky, v druhém německy a ve třetím latinsky. První řada knih privilegií byla určena králi a byla k dispozici České (dvorské) kanceláři, druhá stavům. Tyto opisy byly čteny a porovnávány s originály na sněmovním zasedání, ověřeny pečetěmi a podpisy. Pořizovaly se z nich také ověřené opisy, podobně jako z desk zemských. 9) K principu teritoriálnímu a věcnému, podle něhož byl korunní archiv do té doby pořádán, přibylo dělení jazykové. Ze zachovaných inventářů a kopiářů je zřejmé, že v korunním archivu přibývalo postupně písemností, jejichž příjemci byli čeští stavové. Tento vývoj se nejvýrazněji projevil v době jagellonské. Rostoucí podíl českých stavů na moci ve státě se tehdy odrazil nejen v počtu písemností vydaných v jejich prospěch, ale také v uplatňování vlivu na korunní archiv. Svědčí o tom mimo jiné zmíněné odmítnutí žádosti Ferdinanda I. Se vznikem nových úřadů a jejich registratur s převahou aktových písemností se začala pozvolna měnit i struktura korunního archivu. Od 16. století se některé druhy listin, např. lenní reversy, začaly ukládat místo do korunního archivu do registratury České (dvorské) kanceláře. Po nezdaru stavovského povstání v r. 1620 a přesídlení panovnického dvora a kanceláře do Vídně v r. 1624 byly do registratury České dvorské kanceláře ve Vídni ukládány také písemnosti, jejichž příjemci byli Habsburkové jako čeští králové. Bělohorská porážka a s ní spojená zásadní změna mocenských poměrů sil mezi panovníkem a stavy, kodifikovaná Obnoveným zřízením zemským z r. 1627, se projevila i v omezení růstu a v poklesu významu korunního archivu a v omezení vlivu českých stavů na jeho vedení. Korunní archiv, uložený po r. 1619 opět v místech, kde byl v době předhusitské, trpěl vlhkem. Přemístění archivu do repositoria desk zemských v r. 1687 a jeho očištění bylo jen provizorním řešením. První velkorysý návrh na nové uspořádání, rekonstrukci a uložení korunního archivu předložil císaři Karlu VI. jako českému králi úředník podkomořského úřadu, pozdější místopísař zemský Království českého Jan Josef Löw z Erlsfeldu. K podání tohoto návrhu přiměl Erlsfelda neutěšený stav archivu, s nímž se seznámil v letech 1706-1710, kdy hledal doklady, které císař a král potřeboval k revizi vzájemného poměru jednotlivých hornofalckých oblastí ke Království českému a koruně a k jednání o readmisi českého voličského hlasu v Říši římské. Písemnosti korunního archivu byly tehdy přeházené, poškozené vlhkem, některé nebyly na místě, jiné nebyly již tehdy nalezeny, Za základ pořadačích a rekonstrukčních prací vzal Erlsfeld knihy privilegií z r. 1547. Na dorsu originálů poznamenal svazek i folio, na němž byla listina opsána. Po ztracených listinách korunního archivu pátral v různých pražských úřadech a archivech, zejména v Úřadu desk zemských a v archivu starého českého místodržitelství. Listiny uložené v korunním archivu podchytil ve dvou seznamech: v prvním sepsal listiny přepsané v knihách privilegií, v druhém ostatní, které nalezl na místě. K listinám, jež vyhledal v jiných archivech, úřadech a registraturách, pořídil zvláštní seznamy. Z archivu starého českého místodržitelství vybral 138 listin, převážně lenních reversů. V úřadu desk zemských sepsal mj. 130 "nostických" nebo také "švédských listin". Tyto písemnosti pocházely z kořisti Švédů za třicetileté války. Ze sbírky válečného prezidenta A. Erskeina je r. 1690 získal rakouský vyslanec u švédského dvora hrabě Jan Antonín Nostic. Většina těchto písemností pochází ze staré registratury České dvorské kanceláře, která po přesídlení dvora do Vídně zůstala při místodržitelské registratuře v Praze, z registratury České komory a z pražské registratury říšské dvorské kanceláře. Část listin ukořistili Švédové v knížecím ditrichštejnském archivu v Mikulově, v archivu města Erfurtu, kláštera Steina u Nortenu, cisterciáckého kláštera v Altenzelle a farního kostela v Múndenu. Ze Svatovítského dómu, v němž byl korunní archiv uložen, Švédové v r. 1648 písemnosti neodvezli. Erlsfeldem započatou inventarizaci po jeho smrti a po odvolání jeho nástupce Františka M. Alsterla z Astfeldu do Vídně dokončila v r. 1719 stavovská komise. Do inventáře korunního archivu pojala také "nostické listiny". Asi 400 písemností uložených v zapečetěných skříních u desk zemských a vesměs patřících do korunního archivu zůstalo bez povšimnutí. Osmdesát písemností přepsaných v r. 1547 do knih privilegií nebylo tehdy již nalezeno. Korunní archiv byl uložen do nově zřízené místnosti Svatovítské katedrály. Další osudy korunního archivu byly spojeny s činností úředníka České dvorské kanceláře Theodora Antonína Taulowa z Rosenthalu, 10) pověřeného Marií Terezií zřízením tajného domácího, dvorního a státního archivu ve Vídni. Po listinách korunního archivu, které postrádal již Erlsfeld, pátral Rosenthal v pražských i mimopražských veřejných a soukromých archivech. V r. 1750 dal odvézt do Vídně dvě skupiny písemností korunního archivu, z nichž první se týkala panovnického domu, druhá české koruny a království. Většina z nich byla zařazena do tzv. královského českého domácího a korunního archivu (později oddělení českých listin vídeňského státního archivu) a podchycena v první třetině 19. století v tzv. českém archivním repertoriu. 11) Některé písemnosti přidělil Rosenthal vídeňským úřadům. Tyto pak přešly do archivu s jejich registraturami a v 19. století byly zaznamenány do všeobecného, popřípadě uherského repertoria. Ke korunnímu archivu připojil Rosenthal ve Vídni další písemnosti přivezené z Čech: 46 písemností, které vyňal z archivu českého místodržitelství, 22 z registratury České komory a několik z městského archivu v Chebu. Ke korunnímu archivu připojil rovněž tzv. sbírku Rochlitzerovu, kterou v Praze získal. Tato sbírka byla částí pozůstalosti děkana pražské metropolitní kapituly Tomáše Pešiny z Čechorodu. Po smrti Pešinově r. 1680 koupil jeho sbírku rukopisů a listin pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna; rukopisy dal uložit na svém panství v Duchcově, listiny v Třebíči. Tam listiny nalezl a před zkázou zachránil hospodářský úředník Rochlitzer. Na příkaz sněmovní komise je předal Rosenthalovi. Pešinova sbírka obsahovala torzo rodinného archivu pánů z Lipé, dědičných nejvyšších maršálků Království českého, a listiny, které Pešina vybral z archivu pražské metropolitní kapituly a z archivu litomyšlské kapituly, kde předtím rovněž působil. Listiny pánů z Lipé získal Pešina v r. 1677 od posledního potomka rodu Čeňka Hovory z Lipé, žijícího po Bílé hoře ve vyhnanství ve Slezsku. Vídeň projevila o Rochlitzerovu sbírku zájem zejména proto, že obsahovala také písemnosti celostátního významu, dokonce i takové, které původně nebo svou povahou patřily do korunního archivu. Pešina je bezpochyby vybral z archivu metropolitní kapituly, do něhož se přimísily v předhusitské době, kdy kapitulní archiv byl uložen společně s korunním archivem ve Svatovítském chrámu. K listinám přivezeným z Čech připojil Rosenthal i skupiny listin, které vybral z vídeňských archivů: z klenotnice rakouských vévodů to byly zejména listiny pocházející z archivu moravských markrabat, jež se tam dostaly v r. 1424, kdy se stal rakouský vévoda Albrecht markrabětem moravským; z registratury České dvorské kanceláře ve Vídni pak zejména listiny z rodového archivu lehnickobřežských knížat, přivezené do Vídně císařskou komisí po smrti posledního žijícího potomka Jiřího Viléma v r. 1675. S nimi se dostaly do Vídně také další písemnosti slezské provenience, jmenovitě listiny kláštera sv. Hedviky v Břehu. Po smrti archiváře českých lén Antonína Jindřicha Purtschera byly z archivu České dvorské kanceláře ve Vídni odevzdány Rosenthalovi další listiny, které obohatily vídeňskou část korunního archivu; především šlo o akcesní a submisní prohlášení k pragmatické sankci, o konfederační listiny nekatolických stavů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích s odbojnými stavy v obojích Rakousích, o spojeneckou smlouvu s Bethlenem Gáborem a o listiny odvezené ze Slezska za vpádu Prusů ve čtyřicátých letech 18. století. Z registratury Directoria in publicis ct cameralibus převzal Rosenthal tzv. erbanuňky, jež byly původně uloženy rovněž v registratuře České dvorské kanceláře ve Vídni. Také z innsbrucké klenotnice vybral Rosenthal několik listin týkajících se Čech a Moravy a připojil je ke korunnímu archivu. Za originály listin korunního archivu, které Rosenthal odvezl do Vídně, obdrželi čeští stavové v letech 1750-1755 ověřené opisy. Jednu řadu pořídil Rosenthal, druhou česká stavovská komise jmenovaná k pracím spojeným s odvozem listin do Vídně. Část listin vidimovala Marie Terezie pod majestátní pečetí. V r. 1774 bylo do Vídně odesláno dalších asi 400 listin, které byly uloženy v zapečetěných skříních u desk zemských a nebyly pojaty do inventáře zt r. 1719; tyto písemnosti objevil v r. 1773 nejvyšší zemský písař Alsterle z Astfeldu (tzv. "Astfeldská sbírka"). Tím však oddělení českých listin nebylo uzavřeno. Ještě před r. 1811 se dostalo do vídeňského státního archivu několik listin patřících českým klášterům; v r. 1869 převzal týž archiv další klášterní listiny, které získala náhodnými koupěmi Dvorní knihovna ve Vídni. Dorsální strany těchto listin jsou opatřeny jejími razítky. Do českého oddělení vídeňského státního archivu se zařazovaly písemnosti české provenience i po zhotovení repertoria ve třicátých letech minulého století. Jsou zaznamenány v chronologické řadě jinou rukou a označeny lomeným číslem. Rovněž pražská část korunního archivu, tzv. "svatováclavský archiv", obsahující písemnosti, jejichž příjemci byli většinou čeští stavové, nezůstala beze změny. V r. 1798 byla doplněna o 242 písemnosti, jež byly v r. 1787 vyhledány ve spisech Úřadu desk zemských a od r. 1788 uloženy v registratuře hejtmanství německých lén při apelačním soudu v Praze. Seznamy těchto listin byly připojeny k inventáři svatováclavského archivu, který v r. 1804 pořídila zvláštní komise zemského výboru. Jednotlivé listiny byly tehdy zatrženy nahnědlou rudkou, kterou bylo na dorsu originálů napsáno příslušné pořadové číslo. Toto číslo souhlasí s výrazným podtrženým a později škrtnutým číslem zaznamenaným na dorsu originálů v lenní registratuře. Nejpočetnější skupinou písemností předaných z lenní registratury je torzo archivu vymřelé české větve pánů z Koldic, původně uložené u desk zemských (některé listiny pánů z Koldic byly však v r. 1787 opomenuty a zůstaly ve fondu Úřadu desk zemských dodnes). Malou skupinu tvoří listiny týkající se lenního hradu Hasištejna, který připadl r. 1597 České komoře; byly zaznamenány v inventáři z r. 1719. Zařazování písemností do pražské části korunního archivu nebylo dílem necitlivého přístupu jako zařazování písemností do vídeňské části. Vážným nedostatkem - na rozdíl od vídeňské části - bylo však nevhodné uložení svatováclavského archivu. Zejména oddělení česky psaných listin bylo poškozeno vlhkem a plísněmi. Teprve r. 1838 bylo rozhodnuto, aby byl svatováclavský archiv vyzvednut z místnosti při svatováclavské kapli a po ošetření a inventarizaci uložen do místností Pražského hradu, v nichž byly dříve uloženy desky zemské. Stavovský registrátor a první archivář svatováclavského archivu Petr Vincenc Erben dostal za úkol písemnosti ošetřit. Nejhůře postižené dal podlepit plátnem nebo průsvitnou lepenkou. Nový inventář, jehož tři rukopisné exempláře se používaly až do roku 1961, vypracoval v r. 1838 na základě inventáře z r. 1804 zemský historiograf František Palacký. Palackého inventář je sice podrobnější a přehlednější než současně pořizované vídeňské repertorium, je však zpracován stejným způsobem, tj. v podstatě chronologicky. Od základní řady je odděleno pouze několik desítek tzv. soukromých listin a berní reversy z let 1530-1772, které byly mezi lety 1916-1948 z korunního archivu vyčleněny a připojeny k berním reversům vzniklým po r. 1772. Berní reversy tvoří nyní součást tzv. archivu českých stavů. Opatření podniknutá v r. 1838 ke zlepšení stavu svatováclavského archivu nebyla dostatečná. Naděje na vyhovující řešení byly spojovány s úsilím českých stavů o předání obou částí korunního archivu Zemskému archivu Království českého, zřízenému v r. 1862. Na základě návrhu, který podal zemský archiv již v r. 1863, a příslušného sněmovního usnesení zahájil zemský výbor v r. 1866 jednání s vídeňskou vládou, které trvalo bezmála dvacet let. Převzetí pražské části korunního archivu do péče někdejšího Zemského archivu Království českého se uskutečnilo v r. 1884. Svatováclavský archiv byl uložen v místnosti zemského archivu na Malostranském náměstí v Praze, od r. 1891 v novostavbě Národního muzea. S určitými omezeními byl zpřístupněn vědeckému bádání. Vídeňská část korunního archivu byla vrácena teprve po zániku rakousko-uherské monarchie nově vzniklému československému státu. Opětné sjednocení obou jeho částí vyžadovalo mnoho usilovné práce a podrobného studia v Praze i ve Vídni. Tímto namáhavým a čestným úkolem byl pověřen úředník zemského archivu doc. dr. Rudolf Koss. Na základě archivní úmluvy, sjednané mezi Československou republikou a Rakouskou republikou 18. května 1920, 12) byla převzata většina písemností zaznamenaných v českém repertoriu sign. A XII 389, část písemností všeobecného rakouského repertoria a některé další. Písemnosti zaznamenané ve starých rakouských archivních pomůckách, zejména v Putschově repertoriu klenotnice rakouských vévodů, zůstaly po vzájemné dohodě ve Vídni. To se týká např. listin pocházejících z archivu moravských markrabat, uložených ve Vídni od r. 1424. Ze všeobecného repertoria byly převzaty písemnosti, které Rosenthal přivezl z Prahy a ve Vídni předal různým úřadům. Celkem 2080 písemností oddělení českých listin vídeňského státního archivu (včetně výše uvedených) bylo 21. prosince 1920 přivezeno do Prahy. Podle rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty, ministerstva vnitra a ministerstva zahraničních věcí Československé republiky ze dne 9. května 1921 převzal i vídeňskou část korunního archivu a písemnosti k ní připojené v 18. a 19. století český zemský archiv. Výrazný zásah do struktury korunního archivu měl být proveden za nacistické okupace. Tzv. "archivní komise" měla vyčlenit z archivu podle hlediska "ryzí provenience" skupiny písemností týkající se Sudet, Slezska, Saska a Míšně, ostatních částí Německa a Rakouska. Práce postupovaly jen zvolna a byly zhruba ukončeny na jaře 1943. Téhož roku předal zemský archiv 129 písemností do Drážďan a 143 do Vídně; zároveň převzal od vídeňského státního archivu 60 písemností českého původu, pocházejících převážně z archivu pánů z Lipé a z kanceláře Jindřicha Korutanského. Další extradice se neuskutečnily pro časté nálety na říšské území. Šest listin slezské provenience bylo předáno natrvalo tehdejšímu říšskému archivu v Opavě. 13) Po osvobození v r. 1945 byly vráceny všechny listiny předané do Drážďan, z listin předaných do Vídně se jedna ztratila. Od r. 1954 patří archiv České koruny ke stěžejním fondům Státního ústředního archivu v Praze, dědice někdejšího Archivu země České. Obsahuje 2822 písemností, převážně listin a listů z let 1158 až 1935. Základní evidenční a orientační pomůckou je inventář dr. Antonína Haase, pořízený v letech 1955-1958, který spojil vídeňskou a pražskou část korunního archivu v jedinou chronologickou řadu. Porušují ji pouze tři řady ověřených opisů z poloviny 18. století, vzniklé v souvislosti s extradicí do Vídně, a jedna řada jednoduchých opisů kolacionovaných Františkem Palackým a Petrem Vincencem Erbenem, zařazené na závěr fondu. Psací látkou je většinou pergamen. K papírovým písemnostem patří mandát krále Václava IV. z r. 1409, listy Ladislava Pohrobka zemskému správci Jiřímu z Poděbrad, listiny a listy lehnicko-břežské, torzo registratury podkomořského úřadu české královny a všechny písemnosti vzniklé po r. 1861. Zpočátku jsou stylizovány výlučně v jazyce latinském, první německy psaná listina pochází z r. 1310, česky psaná z r. 1395. Počet česky psaných písemností stoupá za Vladislava Jagellonského a souvisí s růstem počtu listin vydaných ve prospěch stavů. Větší část archivu - 1558 kusů - pochází z doby vlády přemyslovské a lucemburské dynastie. Z jagellonského období se dochovalo v korunním archivu 420 písemností, z let 1527-1619 celkem 361 písemností. Dalších 39, převážně z éry „zimního krále" Fridricha Falckého, nepřesahuje rok 1620. V období od listopadu 1620 do zrušení České dvorské kanceláře a zřízení tajného Domácího, dvorního a státního archivu ve Vídni v r. 1749 činí přírůstek 143 většinou dodatečně zařazených písemností; 3 další z let 1749-1767 byly rovněž předány z Vídně dodatečně a do korunního archivu nepatřily. Ostatních 23 přírůstků z let 1860-1935 bylo ke korunnímu archivu připojeno při poslední inventarizaci. Jsou to tzv. Říjnový diplom z r. 1860 a Únorová ústava z r. 1861, obojí v českém i německém znění, 12 vesměs osobních listů Františka Josefa I., protokoly týkající se otevření místností Svatovítské katedrály, v nichž byly uloženy korunovační klenoty, a úprav hrobky a uložení ostatků českých králů v katedrále. Protokoly odevzdala zemskému archivu Jednota pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na Pražském hradu v letech 1934-1941. Kmenová část korunního archivu obsahuje především listiny týkající se právního postavení českého panovníka, postavení Království českého a zemí České koruny v tehdejší Evropě, zejména ve vztahu k Říši římské. K těm patří privilegia vydaná českým panovníkům římskými císaři a králi, jejich rozšíření a potvrzení, udělení kurfiřtské hodnosti a číšnického úřadu českému králi, spojenecké a přátelské, jakož i mírové smlouvy uzavřené s římskými císaři a králi, s francouzskými, uherskými a polskými králi, rakouskými arcivévody, bavorskými a saskými vévody, ujednání s lehnicko-břež-skými knížaty a durynskými lantkrabími. Významnou skupinou jsou papežské buly podporující dobyvatelskou politiku českého krále Přemysla Otakara II. a mocenskopolitické záměry Karla IV. Do jisté míry samostatnou skupinou, jíž byla při všech pořadačích pracích věnována zvláštní pozornost, jsou lenní reversy. Nejstaršími originály tohoto druhu jsou lenní reversy frisinského a brixen-ského biskupa z r. 1270. Četné jsou lenní reversy svídnicko-javorských, lehnicko-břežských, opolskoratibořských, hlohovsko-olešnických, stinavských, minsterberských, těšínských a opavských knížat. Počet zahraničních lén vzrostl zejména za vlády Karla IV. Proto je pochopitelné, že z této doby pochází většina svolujících listů kurfiřtů, bez nichž nebylo možné získat říšský majetek ani uskutečnit žádný důležitý říšský akt. Vedle listin, které upevňovaly mezinárodní postavení českého státu, obsahuje korunní archiv listiny upravující vztahy mezi Královstvím českým a vedlejšími zeměmi a mezi těmito zeměmi navzájem. K nim lze zařadit i lantfrýdy uzavřené mezi českými a moravskými stavy v době pohusitské. Kromě listin, jejichž příjemcem byl český panovník, respektive český stát, tvoří organickou součást korunního archivu listiny, které panovník získal nabytím držebností (včetně větších území) a písemnosti související s uplatňováním panovnických práv (odúmrti, nápady vyhaslých lén). Existence četných kopiářů korunního archivu umožnila zveřejňování stěžejních písemností archivu České koruny již v 17. století (Bohuslav Balbín, Pešina z Čechorodu). 14) V 18. a 19. století z nich běžně čerpali domácí i zahraniční vydavatelé: G. Dobner, H. Gradl, G. Köhler, J. P. Ludewig, J. Chr. Lünig, F. M. Pelcl a další. 15) Převážně na základě kopiářů a také inventářů se pokusil o rekonstrukci korunního archivu Hermenegild Jireček. 16) Jeho edice je dnes zastaralá, nespolehlivá, otiskuje - jak sám přiznává - také písemnosti, které do korunního archivu nepatřily. Pro období Karla IV., jmenovitě pro léta 1365-1378, je však nenahraditelnou pomůckou a v plném rozsahu se jí běžně používá v zahraničí. Obdobný pokus o rekonstrukci korunního archivu Augusta Sedláčka zůstal nezveřejněn v jeho pozůstalosti. Moderní edice Václava Hrubého 17) nebere v úvahu písemnosti, které organicky splynuly s korunním archivem, ačkoliv byly původně určeny jiným příjemcům, např. při změně držebností, a skutečný stav fondu. První úspěšný pokus, který dal zároveň metodický návod k dalšímu studiu a publikování, podnikl Rudolf Koss. 18) Jeho práce o dějinách korunního archivu zůstává nepřekonaná. Předcházelo jí podrobné studium v Praze i ve Vídni, spojené s archivní rozlukou v letech 1918-1920, a katalogizace fondu. Kossův původní záměr, který naznačují široce pojaté první dvě kapitoly Dějin archivu České koruny, korigovala jeho předčasná smrt. Nedokončené dílo vydal z pozůstalosti jeho pokračovatel dr. Otakar Bauer. Cenné jsou Kossovy články a statě uveřejněné ve Zprávách českého zemského archivu a v Časopise Archivní školy, jež se opírají o vídeňské prameny. 19) Katalogizace písemností z období 1346-1378 (třetí a čtvrtý díl katalogu korunního archivu) byla svěřena O. Bauerovi a byla rovněž přerušena smrtí autora. Následující období do r. 1576 zpracoval A. Haas (pátý, šestý a sedmý díl katalogu). 20) Úvod k šestému a sedmému dílu katalogu přináší rozbor písemností příslušného období po stránce obsahové i provenienční a patří k němu i rozbor dorsálních poznámek. V r. 1975 bylo rozhodnuto vydat ve světlotiskových faksimiliích nejstarší část korunního archivu, která v minulosti trpěla vlhkem, často byla napadena plísní a po necitlivém konzervačním zásahu v r. 1955 se na ní projevují známky urychleného stárnutí. Faksimilová edice obsáhne v šesti dílech (v patnácti svazcích) 1629 převážně listinných písemností korunního archivu z let 1158-1459. Účelem edice je mimo jiné zachytit současný vzhled písemností pro případ, že by se jinými prostředky nepodařilo proces stárnutí zpomalit. Formát edice byl zvolen tak, aby většina písemností fondu mohla být reprodukována ve velikosti originálu. Na lícní straně listu je zachycen celkový vzhled aversu písemnosti s pečetí; není brán zřetel jen na délku závěsu, který je zkracován až po výstupy. Závěrečné formule textu a poznámky pod plikou, které z technických důvodů nemohou být vždy otištěny na lícní straně, jsou otištěny ve výřezu na rubní straně listu. Aversy velkých formátů lze zpravidla zmenšit bez ohrožení čitelnosti, neboť písmo je výrazné a řádkování široké. Písemnosti menších rozměrů jsou tištěny po dvou, eventuálně po třech kusech, následujíli chronologicky za sebou. V levém dolním rohu lícní strany listu se uvádí pořadové číslo listiny, které se často liší od inventárního čísla, následujícího po značce fondu v pravém dolním rohu. Na rubní straně listu je pokud možno reprodukován úplný revers s pečetí ve velikosti originálu. Větší formáty jsou zmenšeny jen zřídka. Drobné, málo výrazné zběžnější písmo, psané obvykle světlejšími odstíny inkoustů, mnohdy značně setřelé, dovoluje jen nepatrné zmenšení. Postup ovlivňuje rovněž začínající proces koroze na některých listinách; dodává dorsálním stranám tmavší tón, který reprodukce nerozliší tak citlivě jako lidské oko a v němž řada poznámek zaniká. Proto reversy listin větších formátů ověřených jednostrannou pečetí jsou reprodukovány v měřítku 1 : 1 bez reversů pečetí. Reversy listin ověřených dvoustrannou pečetí nebo opatřených rubní pečetí jsou reprodukovány spolu s reversem pečeti v nezmenšených výřezech, které sledují linii ohybu a okraje, z nichž je patrné rozmístění poznámek na listině. Hustě zavěšené pečeti, které se na aversu překrývají, jsou obvykle reprodukovány na rubní straně listu ve dvou výřezech: první zachycuje všechny liché, druhý všechny sudé pečeti, obojí s plikou. V poznámkovém aparátu se i tyto pečeti uvádějí ve stejném pořadí jako na originále. Dorsální strana se tiskne průsvitem, proto není znovu označována čísly. Při reprodukování pergamenů, jejichž vyrovnání nelze docílit bez zásahu konzervátora, což je v tomto případě nežádoucí, bylo nutno překrýt některá písmena. Přitom se dbalo na to, aby záhyb nepřekryl dispozici, slova zkrácená, méně čitelná nebo výrazy, u nichž by mohlo dojít k dohadům. V některých případech, zejména u více poškozených listin, je písmo světlotiskové reprodukce výraznější a čitelnější než písmo originálu. Snížená čitelnost některých reprodukcí a zejména dorsálních poznámek je způsobena sníženou čitelností samotného originálu. Nezřetelné poznámky ani text se v poznámkovém aparátu regestové části neotiskují, protože jsou přepsány nebo rekonstruovány v edicích, na které se odkazuje. Expozice byla zaostřena na písmo. Tato skutečnost, jakož i stav pečetí, jejichž reliéfy jsou značně setřelé, někdy rozbrázděne prasklinami nebo silně poškozené, způsobuje, že reprodukce pečetí nejsou stejně výrazné jako reprodukce textu. Retuše se používá ke zvýraznění okrajů listin, pliky, pečetí a na zjemnění okolí dorsálních poznámek listin zabarvených korozí; tímto způsobem se dociluje lepší čitelnosti poznámek. Retuší byla zjemněna perforovaná místa nejstaršího originálu korunního archivu, jimiž prosvítal podkladový bílý papír. K zvýraznění textu listiny, dorsálních ani jiných poznámek se retuše nepoužívá. Rozvržení edice do šesti dílů je dáno vesměs historickými mezníky, dělení na jednotlivé svazky je převážně mechanické. Každý svazek je doprovázen regesty v českém znění a v jazyce originálu a poznámkovým aparátem v latinském jazyce. V regestech se zleva uvádějí pořadová čísla, zprava po zkratce fondu čísla inventární, obojí totožná s čísly vytištěnými na reprodukci. Bez pořadového čísla jsou podchyceny listiny pojaté do Haasova inventáře, ačkoliv již nejsou součástí korunního archivu. V poznámce se odkazuje na nynější uložení. Záhlavní regest využívá výrazů použitých v originále převážně jen v dispozici, neobsahuje všechny lokality ani jména a tituly osob reprodukované listiny. V poznámkovém aparátu se s ohledem na rozmanitost novějšího období uvádí způsob dochování, jazyk, psací látka, stav, eventuálně způsob poškození nebo razury, rozměry psací látky, neboť v některých případech jde jen o nepatrné zmenšení nebo rozdílné zmenšení aversu a reversu. Rozměry se vždy nekryjí s údaji v Kossově Katalogu. Jednou z hlavních příčin je nevhodná konzervace. Nynější měření bylo prováděno bez předchozího napínání pergamenu, šířka zásadně u dolního, výška a plika u levého okraje pergamenu (Koss uváděl průměr levého a pravého, dolního a horního okraje). Údaje o zachovaných pečetích obsahují rozměr bez misky, barvu (s výjimkou barvy přirozeného vosku), barvu závěsů, fyzický stav, který není vždy z reprodukce zřejmý, a zásah konzervátora, pokud je viditelný nebo písemně doložený. Protože zejména u starších písemností jsou psací látka, písmo, pečeť nebo závěs poškozené, podávají se tyto údaje jednotně i u neporušených písemností. Edice se citují jen ve výběru: základní edice domácí a ze zahraničních zejména ty, které mají bezprostřední vztah k vydavateli, příjemci a k území, s nímž se v listině disponuje. Ostatní jsou citovány v základních edicích korunního archivu. Literatura se uvádí jen výjimečně, máli vztah k datu nebo obsahu písemnosti, o něž byly vedeny spory. V ostatních případech se odkazuje pouze na základní práci Kossovu o dějinách korunního archivu a na nejnovější literaturu vzniklou v souvislosti s pracemi prof. J. Šebánka a doc. S. Duškové na Codexu. Rovněž se upozorňuje na odlišnosti předchozích edic a na zjištěné ztráty druhých vyhotovení listin, uložených v jiných fondech, především ve fondech Státního ústředního archivu. 1) R. Koss - O. Bauer, Archiv koruny České. 1. Dějiny archivu České koruny, Praha 1939 (dále jen Koss - Bauer, Dějiny), s. 110. 2) Koss - Bauer, Dějiny, s. 53, 54; s. 53 poznámka 60; českým stavům Albrecht ponechal listiny AČK 2, 5. 3) AČK 3, 6; srovnej AČK 636, 649; B. Mendl - M. Linhartová, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae VI 3, Praha 1954 (dále Mendl - Linhartová, Regesta VI 3), č. 784, 855. 4) AČK 276. 5) AČK 649; Mendl - Linhartová, Regesta VI 3, č. 855. 6) F. Tadra, Summa cancellariae. Historický archiv, I. tř. České akademie, číslo 6, Praha 1895, s. 81. Mínění badatelů o tom, kdo byl prvním státním archivářem, se rozcházejí. Poslední hypotézu zveřejnil O. Bauer v článku K počátkům organisace archivu České koruny za panování Karla IV. In: Sborník prací věnovaných Janu Bedřichu Novákovi k šedesátým narozeninám (1872-1932), Praha 1932, s. 148-158. 7) Koss - Bauer, Dějiny, s. 158. 8) Koss - Bauer, Dějiny, s. 130. 9) AČK 2494. 10) Pořádacími pracemi začátku a poloviny 18. století se zabýval podrobně R. Koss; Koss - Bauer, Dějiny, s. 208-230; s. 231-248. 11) Archivní pomůcka sign. A XII 389, nyní ve Státním ústředním archivu v Praze - bez nové signatury. 12) J. Opočenský, Archivní úmluva republiky Československé s republikou Rakouskou. Časopis Archivní školy, 1, 1923, s. 51 až 141. 13) AČK 1873, 2311, 2450, 2474, 2478, 2492a - nynější Státní oblastní archiv v Opavě. 14) B. Balbín, Epitome historica rerum Bohemicarum 1673-1677; týž, Miscellanea historica Regni Bohemiae. Decadis I. Liber VIII. epistolaris. Volumen I. continens literas publicas de Bohemia selectiores el authenticas Summorum pontificum etc. Vetero - Pragae 1688; T. J. Pěšina z Čechorodu, Phosphorus septicornis, stella alias matulina. Pragae 1673; týž, Mars Moravicus... Pragae 1677. 15) G. Dobner, Monumenta historica Boemiae nusquam antehac edita. IV. Pragae 1779; H. Gradl, Monumenla Egrana. Denkmäler des Egerlandes als Quellen für dessen Geschichte. I. Eger 1886; G. Köhler, Codex Diplomaticus Lusaliae superioris. Sammlung der Urkunden für das Markgrafthum Oberlausitz. I. Görlitz 1851; J. P. Ludewig, Reliquiae manuscriptorum omnis aevi diplomatum ac monumentorum, ineditorum adhuc. V. Francofurti et Lipsiae 1723. Diplomatarium Bohemo - Silesiacum 1200-1400. VI. 1724. Diplomatarii Bohemo - Silesiaci continuatio; J. Chr. Lünig, Codex Germaniae Diplomaticus. I, Franckfurth - Leipzig 1732; //, Franckfurth - Leipzig 1733; F. M. Pelzel, Kaiser Karl der Vierte, König in Böhmen. I. (1316-1355), Prag 1780; //. (1355-1378). Prag 1781. 16) H. Jireček, Korunní archiv český. Sbírka státních listin koruny české z doby od r. 1306 do r. 1378. Codex iuris Bohemici. II 1. Praha 1896. 17) V. Hrubý, Archivum coronae regni Bohemiae. I 1 (1086-1305). Praha 1935; II (1346-1355). Praha 1928. 18) Koss - Bauer, Dějiny. 19) R. Koss, Mocran et Mocran. Zprávy českého zemského archivu, 7, 1932; týž, Provenience českých archiválií ve státním archivu vídeňském. Zprávy českého zemského archivu, 6, 1924; týž, Listiny z archivu markrabat Moravských ve vídeňském státním archivu, časopis Archivní školy, 1, 1923. 20) A. Haas, Archiv koruny České. 5. Katalog listin z let 1378-1437. Praha 1947; 6. Katalog listin z let 1438-1526. Praha 1958; 7. Katalog listin z let 1526-1576. Praha 1968. =Archivum Coronae Regni Bohemiae I (Praha 1982) S. 7-15.